IV.ÚS 2187/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2187/20 ze dne 9. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 28 Cdo 791/2020-964, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2019 č. j. 21 Co 97/2017-914 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. prosince 2016 č. j. 7 C 87/2010-770, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a 1) města Znojma, sídlem Obroková 1/12, Znojmo, zastoupeného Mgr, Alešem Vejrem, advokátem, sídlem Havlíčkovo nábřeží 2728/38, Ostrava, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a 3) Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem, sídlem Kaprova 40/12, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 7. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Vedlejší účastník 1) se žalobou podanou dne 25. 6. 2010 proti stěžovateli a vedlejší účastnici 2) domáhal určení vlastnického práva k pozemkům nacházejícím se v katastrálním území Mašovice u Znojma a v katastrálním území Znojmo-Hradiště, jejichž vlastníkem byla Česká republika a právo hospodařit s nimi měl částečně stěžovatel a částečně vedlejší účastnice 2). Vedlejší účastník 3) vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaných. 3. O žalobě bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem okresního soudu, který určil, že vedlejší účastník 1) je vlastníkem dotčených pozemků (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Okresní soud z provedeného dokazování zjistil, že listinou o přídělu lesů s příslušenstvím Ministerstva zemědělství č. j. 59.069/1948-IX-B29 ze dne 13. 9. 1949 přidělilo Ministerstvo zemědělství vedlejšímu účastníku 1) vymezené pozemky z velkostatku Hradiště sv. Hypolita podle § 8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen "zákon o revisi první pozemkové reformy"). Celková výměra přidělené půdy činila 604,50 ha. Dosavadním vlastníkem pozemků byl vedlejší účastník 3). Ze zápisu sepsaného dne 14. 2. 1950 v kanceláři Správy městských lesů ve Znojmě bylo prokázáno, že lesní nemovitosti vlastnického souboru byly převzaty od vlastníka dne 29. 12. 1948 s účinností od 1. 10. 1948 a odevzdány Místnímu národnímu výboru Znojmo. Ze srovnávacích sestavení parcel, geometrických plánů pro rozdělení pozemků ze dne 1. 6. 2010, kopií katastrálních map dotčených katastrálních území a výpisu z katastru nemovitostí byly pozemky ztotožněny s jejich dnešním vymezením a označením. Písemnými výzvami bylo prokázáno, že vedlejší účastník 3) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi") vyzval jako oprávněná osoba k vydání nemovitého majetku specifikovaného v oddílu č. 1 této písemné výzvy. Okresní soud také uvedl, že vedlejší účastník 1) žaloval vedlejšího účastníka 2) ve skutkově a právně obdobné věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 6 C 87/2010, v níž šlo o určení vlastnického práva k dalším pozemkům ve stejných katastrálních územích. V této věci rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 28 Cdo 4773/2014, který uvedl, že vztahem restitučních právních předpisů a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon o přechodu majetku do vlastnictví obcí"), se již zabýval a mnohokrát konstatoval, že výklad § 4 odst. 2 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí se ustálil tak, že vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), uplatněn před účinností zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí. Nejvyšší soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud upozornil na řadu svých rozhodnutí, podle nichž podle zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí přechází de iure na obce vlastnictví k nemovitostem dotčeným následnými restitucemi, které byly vyvolány např. pozdějším zákonem o půdě, ovšem spolu s povinností "vydat majetek oprávněným osobám dle restitučních předpisů" [srov. nález ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 346/98 (N 122/12 SbNU 187), usnesení ze dne 17. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 477/01, usnesení ze dne 16. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 1602/07, usnesení ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 801/06, usnesení ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 1357/09]. V této obdobné věci pak rozhodoval znovu krajský soud a v rozsudku ze dne 11. 10. 2016 č. j. 21 Co 100/2012-262 dovodil, že pro vymezení vztahu mezi příslušnými ustanoveními zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí a blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), je rozhodující, zda § 29 zákona o půdě mohl zabránit přechodu nemovitostí na vedlejšího účastníka 1). Podle krajského soudu jsou rozhodující data účinnosti těchto zákonů, přičemž zákon o přechodu majetku do vlastnictví obcí nabyl účinnosti dne 24. 5. 1991, zatímco zákon o půdě nabyl účinnosti dne 24. 6. 1991. Jestliže obec splňovala podmínky pro přechod majetku podle zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí ke dni 24. 5. 1991, přešel tento majetek na obce ex lege a na tom nemohlo nic změnit uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě. V nyní posuzované věci bylo podle okresního soudu jednoznačně prokázáno, že vedlejší účastník 1) nabyl vlastnické právo přidělením do vlastnictví podle zákona o revisi první pozemkové reformy. Podle § 2 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí se vedlejší účastník 1) stal vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, na čemž nemohlo změnit nic blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, který nabyl účinnosti až poté, co se vedlejší účastník 1) stal vlastníkem nemovitostí. V průběhu řízení nabyl účinnosti zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který má zmírnit, nikoli kompenzovat v plné výši, některé majetkové křivdy. 4. K odvolání stěžovatele a vedlejších účastníků 2) a 3) krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až V.). Krajský soud se nejprve zabýval tím, zda k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na vedlejšího účastníka 1) mohlo dojít již na základě rozhodnutí o přídělu a dospěl k závěru, že nikoli, neboť nedošlo k zápisu vlastnického práva vedlejšího účastníka 1) do pozemkových knih do 31. 12. 1949. Pak tudíž nejde o historický majetek obce a vedlejší účastník 1) k němu nemohl nabýt vlastnictví podle § 2 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí. Vedlejší účastník 1) ovšem nabyl vlastnictví k nemovitostem podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., a to k 1. 7. 2000. Přechodu vlastnického práva přitom nebránil § 4 odst. 2 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, jelikož podle nyní ustáleného výkladu byl takto vyloučen z přechodu majetku do vlastnictví obcí toliko majetek, na jehož vydání byl uplatněn nárok před účinností zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, tj. před 24. 5. 1991, a to podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4773/2014). Přechodu majetku podle § 2a zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí nebránil ani § 29 zákona o půdě, neboť podle již ustálené judikatury omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě v