IV.ÚS 2188/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2188/18 ze dne 20. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PROFI-CZ, spol. s r. o., sídlem Klatovská 85, Železná Ruda, zastoupené JUDr. Radkem Spurným, advokátem, sídlem Míru 33/9, Duchcov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 1857/2017-276, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2016 č. j. 12 Co 250/2016-238 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. března 2016 č. j. 12 C 338/2013-192, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Pavla Nového, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že výroky I, IV a VI rozsudku Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud"), výrokem I a II rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a výrokem usnesení Nejvyššího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada spravedlivého procesu vyjádřená v čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem uložil okresní soud stěžovatelce (jako žalované), aby vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) zaplatila 55 000 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 12. 10. 2013 do zaplacení (výrok I), zamítl jeho návrh, aby jí (stěžovatelce) byla uložena povinnost zaplatit 45 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a úrok z prodlení ve výši 7,05 % z částky 55 000 Kč od 18. 9. 2013 do 11. 10. 2013 (výrok III), dále pak rozhodl okresní soud o nákladech řízení (výroky IV až VI). Vyšel z toho, že vedlejší účastník převzal dluh svého bratra Petra Nového ve výši 100 000 Kč vůči obchodní společnosti KEPLER, spol. s r. o. (dále jen "společnost KEPLER"), a to na základě listiny "Převzetí dluhu a čestné prohlášení" ze dne 22. 9. 2011, a téhož dne tuto částku uhradil stěžovatelce, na kterou byla daná pohledávka společností KEPLER postoupena. Uvedený právní úkon se skládal ze dvou částí, co do částky 45 000 Kč šlo o dluh zemřelého bratra vedlejšího účastníka vůči společnosti KEPLER plynoucí z pravomocného usnesení Obvodního soud pro Prahu 5 ze dne 19. 10. 1995 č. j. 24 C 73/94-17 o schválení smíru, zbývající částka 55 000 Kč představovala neplatné započtení pohledávky, neboť nešlo o vzájemné pohledávky mezi dlužníkem a věřitelem (§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), kdy na jedné straně existovala pohledávka společnosti KEPLER vůči Petru Novému a na straně druhé pohledávka Petra Nového vůči vedlejšímu účastníkovi z vypořádání dědictví. V této části vedlejší účastník plnil bez právního důvodu, a tudíž na stěžovatelčině straně došlo k bezdůvodnému obohacení. 3. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. ve výrocích I, IV až VI potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že společnost KEPLER nemohla postoupit na stěžovatelku jinou částku než pohledávku ve výši 45 000 Kč bez příslušenství, a pokud jí vedlejší účastník uhradil celkem 100 000 Kč, pak částka 55 000 Kč představuje plnění bez právního důvodu. 4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl stěžovatelčino dovolání s tím, že není přípustné, a rozhodl o nákladech řízení. K tomu uvedl, že na právní otázce, kterou stěžovatelka v dovolání předestřela, tedy zda příslušenství pohledávky sdílí osud (právní režim) pohledávky (jistiny) samotné, rozhodnutí krajského soudu založeno není. Toto rozhodnutí totiž vychází ze zjištění, jehož součástí je interpretace smluvního projevu vůle dotčených subjektů, včetně ujednání zachyceného v listině označené jako "Převzetí dluhu a čestné prohlášení", že vedlejší účastník projevil vůli převzít dluh svého bratra pouze ve výši 45 000 Kč. Jde o skutkové zjištění, přičemž není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník na základě listiny "Převzetí dluhu a čestné prohlášení" platně převzal dluh svého bratra ve výši 100 000 Kč, přičemž odmítla, že by uvedená listina představovala zčásti (co do výše 55 000 Kč) neplatné započtení. Obecným soudům vytkla, že svévolně vyložily a aplikovaly § 121 odst. 3 a § 531 odst. 2 občanského zákoníku, podle nichž pokud někdo převezme dluh, převezme ho bez dalšího i s příslušenstvím. Soudy však uzavřely, že vedlejší účastník nemohl převzít dluh v částce 100 000 Kč, neboť v okamžiku převzetí neexistoval, z čehož plyne, že bez jakéhokoliv vysvětlení příslušenství pohledávky neřešily. Nesporná pohledávka ve výši 45 000 Kč odpovídající dluhu, který byl přebírán, však příslušenství měla, což obecné soudy přehlédly. Tato pohledávka byla uhrazena vedlejším účastníkem až 27. 9. 2011. Podstatné přitom je, že příslušenství dané pohledávky přesahovalo částku 55 000 Kč. 6. Podle stěžovatelky jde o extrémní nesoulad právních závěrů obecných soudů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, aplikace "jednoduchého" práva a její výsledek postrádá racionálně logické akceptovatelné odůvodnění, neboť obecné soudy svá rozhodnutí vlastně neodůvodnily, přičemž se nevypořádaly s její argumentací, zvláště krajský soud své rozhodnutí odůvodnil krátce nesprávně a nepřesvědčivě. Dokazování bylo ze strany okresního soudu provedeno řádně, samotné hodnocení důkazů bylo svévolné, v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, resp. povrchní, bez snahy proniknout do hloubky spletitého případu. V této souvislosti upozornila, že ji jako subjekt specializující se na vymáhání pohledávek navštívil společně věřitel i dlužník, což je neobvyklé, a že se okresní soud vůbec nezabýval vzájemnými vztahy osob, kdy vedlejší účastník a jednatel společnosti KEPLER byli dlouholetí známí, že vedlejší účastník nevycházel se svou švagrovou Marií Novou, které prokazatelně dlužil 100 000 Kč a nechtěl je platit. Ona tyto osoby neznala a na lstivém protiprávním jednání vedlejšího účastníka ke škodě Marie Nové nenese jakoukoliv odpovědnost. 7. Dále stěžovatelka upozornila na to, že obecné soudy ignorovaly prokázanou skutečnost, že z utržených 100 000 Kč ihned předal společnosti KEPLER částku 80 000 Kč, takže jí zbylo 20 000 Kč, přičemž označila za nemravné, aby platila více než dvojnásobek toho, kolik na celé věci utržila. Upozornila i na to, že vedlejší účastník vymáhal svou údajnou pohledávku nejprve po jednateli společnosti KEPLER, a teprve, když shledal, že nebude úspěšný, ji začal vymáhat na ní. V řízení poukazovala na to, a také prokázala, že Ing. Uhlík a vedlejší účastník byli dohodnuti na tom, že ta část platby, kterou předala Ing. Uhlíkovi, bude vrácena zpět vedlejšímu účastníkovi, což se ve skutečnosti nestalo. Vzhledem k těmto skutečnostem má stěžovatelka za to, že se stala obětí protiprávního jednání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo va