IV.ÚS 2189/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2189/08 ze dne 15. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou, advokátní kancelář se sídlem Ostrava, Jurečkova 16-20, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2008 čj. 42 Co 30/2008-131 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. září 2007 čj. 16 C 273/2003-88, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 25. srpna 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 16 C 273/2003 (dále jen "soudní spis") se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 23. října 2002 domáhala u Okresního soudu v Ostravě po žalovaném V. T. (dále jen "žalovaný") zaplacení Kč 4 395,- z titulu nedoplatku na službách, které mu vznikly během užívání bytu, který mu stěžovatelka pronajala. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 25. července 2003 čj. 84 C 93/2003-18 vylovil svoji místní nepříslušnost. Okresní soud ve Frýdku-Místku, kterému byla věc jako soudu místně příslušnému postoupena, usnesením ze dne 21. ledna 2004 čj. 16 C 273/2003-22 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. září 2004 čj. 42 Co 439/2004-37 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků a zrušil rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud ve Frýdku-Místku poté usnesením ze dne 28. dubna 2005 čj. 16 C 273/2003-40 stěžovatelce ustanovil zástupkyni z řad advokátů a usnesením ze dne 11. července 2006 čj. 16 C 273/2003-52 ustanovil zástupce z řad advokátů i žalovanému. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24. září 2007 čj. 16 C 273/2003-88 žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladu řízení. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. června 2008 čj. 42 Co 30/2008-131 rozhodl, že se řízení nepřerušuje, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil ho v části týkající se nákladů řízení. Odvolací soud uložil stěžovatelce zaplatit na nákladech řízení žalovaného částku 6 140,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 11 087,- Kč, a to státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku. II. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh předchozího řízení a tvrdila, že napadená rozhodnutí nebyla řádně a přezkoumatelně odůvodněna, ve věci rozhodující soudy porušily hmotně právní i procesně právní předpisy, když její nárok nesprávně právně posoudily a neprovedly všechny stěžovatelkou navrhované důkazy. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka vytýkala, že odvolací soud měl na její návrh řízení přerušit do skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 107/2002 a z důvodu, že jí bylo podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. přiznáno osvobození od soudních poplatků, neměla jí být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného. Stěžovatelka rovněž namítala, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť u odročeného jednání před odvolacím soudem dne 3. června 2008 došlo ke změně v obsazení senátu, aniž by bylo řádně a přezkoumatelně uvedeno v protokolu o jednání, z jakého důvodu k tomu došlo a při změně senátu nebyl zopakován dosavadní průběh řízení. Ústavní soud si sice vyžádal vyjádření účastníků řízení, leč v tomto rozhodnutí z nich nevychází, neboť oproti napadeným rozsudkům žádné nové argumenty nepřinášejí. III. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.). Jak je patrno z obsahu soudního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se procesními i hmotně právními námitkami stěžovatelky vznesenými v průběhu řízení náležitě zabývaly, včetně neprovedení výslechu svědkyně M. B. z důvodu žalovaným vznesené námitky promlčení (č. listu 86 soudního spisu), procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem jí poskytly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídily. Ústavní soud má za to, že výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry ve věci rozhodujících soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před odvolacím soudem, jimiž se tento soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč jim nepřisvědčil. Vzhledem k tomu, že při posuzování námitek vznesených v ústavní stížnosti porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo v průběhu řízení shledáno a s konkrétními námitkami stěžovatelky vznesenými v průběhu soudního řízení se obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Článek 6 Úmluvy rovněž neupravuje přípustnost důkazů. Podle závěrů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") se jedná o oblast podřízenou na prvním místě vnitrostátnímu právu a zhodnocení důkazů předložených stranami sporu v zásadě náleží vnitrostátním soudům. "Rovnost zbraní" ve věci provádění důkazů se zejména projevuje v možnosti otevřené pro každou stranu sporu předkládat důkazy za účelem prokázání skutkového stavu ve svůj prospěch v podmínkách, jež je neuvádí do situace čistého neprospěchu vzhledem k protistraně (Sanocki proti Polsku, 2007, in http://hudoc.echr.coe.int). Evropský soud v souvislosti se zásadou "rovnosti zbraní" podle své konstantní judikatury tedy vyžaduje, aby obě strany v řízení měly možnost předložit svou věc nezávislému a nestrannému soudu za podmínek, které ani jednu z nich nestaví do méně výhodného postavení (Brandstetter v. Rakousko, 1991, in http://hudoc.echr.coe.int). Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyla zásada rovnosti zbraní v případě stěžovatelky postupem obecných soudů porušena. Jak plyne z