IV.ÚS 2189/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2189/11 ze dne 6. 9. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. S., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2011 sp. zn. 1 To 13/2011 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2011 čj. Rt 1/2011-6, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o soudní rehabilitaci. Stěžovatelka stručně připomněla, že byla obviněna ze spáchání trestného činu (podle § 2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb.) a od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949 držena ve vazbě. Trestní stíhání vedené u Státního soudu Praha pod sp. zn. I Or 383/49 bylo pro nedostatek důkazů zastaveno. Z vazby však byla propuštěna pouze formálně, neboť byla okamžitě znovu zatčena a převedena do tzv. zadržovací vazby ve věznici Praha-Pankrác, kde byla držena do 5. 8. 1949 a poté deportována do tábora nucených prací, odkud byla propuštěna dne 14. 12. 1949. V rehabilitačním řízení, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. Rt 1/2000, se stěžovatelka domohla soudní rehabilitace a odškodnění, pokud šlo o dobu od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949, jejímu návrhu, aby byla rehabilitována i za období až do 4. 8. 1949 nebylo vyhověno, neboť, vyjádřeno slovy Ústavního soudu v usnesení sp. zn. II.ÚS 968/07, následné věznění s předchozím řízením nesouviselo. Nově podanému návrhu stěžovatelky Krajský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. Rt 1/2011 rovněž nevyhověl s odůvodněním, že k omezení její osobní svobody v době od 16. 7. do 4. 8. 1949 nedošlo v řízení trestním, ale správním; i podle Vrchního soudu v Praze bylo nezákonné věznění produktem správního řízení o zařazení do tábora nucených prací. Stěžovatelka s právním závěrem obecných soudů nesouhlasila, vytkla jim, že se nezabývaly otázkou, kdy a kým mělo být údajné správní řízení zahájeno, a tvrdila, že takové řízení v předmětné době vůbec neprobíhalo a započalo až dnem 5. 8. 1949. Upozornila, že zákon o táborech nucené práce (č. 247/1948 Sb.), ani tehdy platný správní řád (č. 8/1928 Sb.) žádnou zadržovací vazbu neumožňovaly, a stěžovatelka tak byla vězněna bez jakéhokoliv právního podkladu. Stěžovatelka rovněž namítla porušení práva na zákonného soudce, neboť svůj původní návrh podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, jehož místní příslušnost dovodila podle sídla věznice Praha-Pankrác. Obvodní soud však věc postoupil Krajskému soudu v Praze, který věc rozhodl, což Vrchní soud v Praze pokládal za přípustné, neboť dle jeho názoru mohl rozhodnutí vydat kterýkoliv soud na území České republiky. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že o její věci neměli rozhodovat soudci, kteří byli členy KSČ, neboť šlo o trestní věc přímo se týkající perzekuce z období, kdy se tato politická strana jako vedoucí síla ve státě dopouštěla hrubých nezákonností. II. Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud šlo o její nezákonné věznění v období od 16. 7. 1949 do 4. 8. 1949. Krajský soud přisvědčil stěžovatelce, že v této době byla nepochybně zbavena nezákonně osobní svobody, podle soudu však došlo k omezení svobody nikoliv v řízení trestním, ale správním. Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Praze zamítl s tím, že skutkové zjištění i právní posouzení věci považoval za správné. K námitce stěžovatelky o odnětí zákonnému soudci z důvodu místní a věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Praze uvedl, že omezení osobní svobody stěžovatelky nemělo podklad v žádném soudním rozhodnutí a nebylo učiněno v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 až § 4 zákona o soudní rehabilitaci, naopak bylo produktem správního řízení o zařazení do tábora nucených prací. S odkazem na ustanovení § 7 a § 33 zákona o soudní rehabilitaci vrchní soud dovodil, že zde nebyl k projednání návrhu věcně a místně příslušný soud a mohl tedy rozhodovat kterýkoliv soud na území České republiky. Pokud Krajský soud v Praze, kterému byla věc postoupena, spor o příslušnost nevyvolal, byla tím založena jeho věcná a místní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci. K námitce, že ve věci rozhodoval senát, jemuž předsedal soudce, který byl v minulosti členem KSČ, vrchní soud s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že soudci příslušného senátu krajského soudu byli řádným způsobem jmenování do svých funkcí a jejich mandát nelze z důvodu stěžovatelkou uvedeného zpochybňovat. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatelky tvořila námitka odnětí zákonnému soudci, založená jednak na politické příslušnosti soudců, předsedů senátů, kteří v její věci rozhodovali, a jednak na místní a věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Praze, a dále námitka opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy týkající se závěru soudu o tom, že její věznění v době od 16. 7. 1949 do 4. 8. 1949 bylo produktem správního řízení. III.a K námitce, že soudce rozhodující ve věci stěžovatelky nelze pro jejich členství v KSČ považovat za nestranné, Ústavní soud připomíná zákonnou úpravu vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (§ 14 odst. 1 o. s. ř.) a aspekty hodnocení nestrannosti, případně podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nález II.ÚS 105/01, tamtéž sv. 23, str. 11, nález II.ÚS 475/99, tamtéž sv. 16, str. 321), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení III.ÚS 26/2000, tamtéž, sv. 17, str. 365) či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález I.ÚS 722/05, tamtéž, sv. 44, str. 533-535). Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem (věc Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, dostupná v el. databázi HUDOC na http://www.echr.coe.int) považuje za validní kriterium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem; za rozhodující považuje Ústavní soud reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. Stěžovatelčiny obavy týkající se nestrannosti soudců vyplývaly z jejich bývalého členství v KSČ. Ústavní soud se již vyjádřil k charakteru komunistického režimu a k rizikům, které v demokratickém právní státě přináší personální kontinuita v řadě veřejných funkcí (srov. např. nález Pl.ÚS 19/93, Sb. n. u. sv. 1 str. 1, Pl.ÚS 9/01, tamtéž sv. 24 str. 419) a v klíčovém nálezu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I.ÚS 517/10 (dostupný v el. podobě) nevyloučil, že členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 by mohlo (shrnutě vyjádřeno) ovlivňovat jeho výklad zákona a rozhodování. Uvedl, že informace o členství soudce v KSČ umožňuje účastníku řízení - podle okolností věci - vznést námitku podjatosti; ohledně každého soudce, jehož podjatost je namítána, však musí uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. V projednávané věci stěžovatelka netvrdila či neprokázala, jakým konkrétním způsobem se členství příslušného soudce Krajského soudu v Praze projevovalo či projevuje ve vztahu k ní, či skupině osob, svědků Jehovových, k níž stěžovatelka příslušela a která byla příčinou represe na konci 40. let minulého století, či ve vztahu k její věci, byť tato v sobě obecně zahrnovala určitý politický aspekt. Jejímu obecnému tvrzení, že by její věc neměl rozhodovat příslušný předseda senátu Krajského soudu v Praze Vrchní soud v Praze nepřisvědčil a Ústavní soud z důvodů shora uvedených jeho zá