IV.ÚS 2190/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2190/20 ze dne 22. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele dobrovolného svazku obcí Svazu vodovodů a kanalizací, JIHLAVSKO, sídlem Žižkova 1867/93, Jihlava, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 22 Cdo 1013/2020-786, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a statutárního města Jihlavy, sídlem Masarykovo náměstí 97/1, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 11. 2017 č. j. 20 C 248/2016-593 zamítl žalobu o určení, že vedlejší účastník jako žalobce je vlastníkem v I. výroku rozsudku uvedených nemovitostí v katastrálním území Hosov, obci Jihlava (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že věc patří do pravomoci soudu, neboť z žaloby a přednesů vedlejšího účastníka neplyne, že by žalobou uplatnil nárok na (částečné) finanční a majetkové vypořádání svého členství ve stěžovateli jako žalovaném. Okresní soud poukázal na to, že vedlejší účastník uplatnil žalobu soukromoprávního charakteru na určení vlastnictví (deklaratorní povahy), nikoli (podle úvah vedlejšího účastníka) žalobu na plnění, kterou by soud mohl konstitutivně založit vlastnické právo vedlejšího účastníka. Na požadovaném určení okresní soud neshledal naléhavý právní zájem. 3. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 9. 2019 č. j. 54 Co 64/2018-758 rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o postoupení věci po právní moci usnesení Krajskému úřadu Kraje Vysočina (výrok II.) a nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Krajský soud dospěl k závěru, že věc nepatří do pravomoci soudu, nýbrž krajského úřadu podle § 141 odst. 1 a § 169 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Krajský soud dovodil, že zakladatelská smlouva stěžovatele, jejíž součástí jsou stanovy, je smlouvou veřejnoprávní, upravující i práva a povinnosti při výkonu působnosti členských obcí v oblasti veřejné správy. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalobou o určení vlastnictví k nemovitým věcem vyvolal vedlejší účastník spor mající základ ve smlouvě o založení stěžovatele, neboť zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále jen "zvláštní senát") v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2016 č. j. Konf 10/2015-11 konstatoval, že pravomoc správního orgánu lze dovodit z faktické souvislosti mezi uplatněným nárokem a veřejnoprávní smlouvou, bez ohledu na to, zda byla uzavřena platně či neplatně nebo nebyla uzavřena vůbec, byť s ohledem na podstatu vztahu uzavřena být mohla, a sporem z veřejnoprávní smlouvy je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních, než pouze okruh nároků vyplývajících z konkrétního jednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě, tedy vedle práv a povinností plynoucích ze smlouvy samotné i povahy mimosmluvní, jakými v oblasti práva soukromého jsou nárok na vydání bezdůvodného obohacení či na náhradu škody. 4. Proti výrokům I. a II. usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž navrhl změnu napadeného usnesení a potvrzení rozsudku okresního soudu, případně jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Napadené usnesení podle stěžovatele závisí na vyřešení dvou otázek procesního práva [1) zda může soud svévolně změnit předmět řízení i bez explicitního návrhu žalobce a posoudit předmět řízení v rozporu s formálně vytýčeným předmětem řízení v žalobě; 2) zda pravomoc rozhodovat spor o deklaratorní určení vlastnického práva mohou mít (a v jakých případech) namísto soudů správní orgány], které dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebyly, a existuje-li k nim již ustálená rozhodovací praxe (dovolatel ji nenalezl), měla by být dovolacím soudem posouzena jinak. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2020 č. j. 22 Cdo 1013/2020-786 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť dovolání neshledal přípustným. Nejvyšší soud poukázal na to, že předpoklady přípustnosti dovolání spočívající v tom, že určitá právní otázka nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena, a že má být již Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, se vzájemně vylučují, a v kontextu dovolání druhý z uvedených požadavků vyznívá i nelogicky (domáhá-li se stěžovatel přehodnocení dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ačkoli mu není známo, jaká je). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání není přípustné, neboť na první položené otázce procesního práva není napadené rozhodnutí založeno, odpověď na druhou položenou otázku vyplývá přímo ze zákona, a nadto obě vymezené otázky již byly Nejvyšším soudem řešeny, napadené rozhodnutí při jejich řešení není v rozporu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvod pro její přehodnocení. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud své rozhodnutí, kterým dovolání odmítl, nedostatečně odůvodnil. Stěžovatel uvádí, že přípustnost dovolání proti usnesení krajského soudu založil na vyřešení dvou otázek procesního práva (viz bod 4. shora). Stěžovatel poukazuje na to, že ve svém dovolání jasně uvedl, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že tyto otázky nebyly dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešeny, neboť v judikatuře Nejvyššího soudu nenalezl žádný judikát, který by názor krajského soudu podporoval. Pouze z opatrnosti - pro případ, že by Nejvyšší soud v tomto ohledu byl jiného názoru - stěžovatel navrhl, aby tyto otázky byly Nejvyšším soudem posouzeny jinak. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že by na první položené otázce napadené rozhodnutí nebylo založeno, resp. že by tato otázka již byla Nejvyšším soudem řešena a usnesení krajského soudu bylo s jeho judikaturou v souladu. Nebylo-li usnesení krajského soudu skutečně na dané otázce založeno, potom nelze současně tvrdit, že tato otázka byla krajským soudem řešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se tak zde dopouští stejné nelogičnosti, kterou sám, ovšem neoprávněně, vytýká stěžovateli. Stěžovatel poukazuje na to, že odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou ve zřejmém rozporu s tím, co Nejvyšší soud v napadeném usnesení tvrdí. V ústavní stížnosti stěžovatel dále polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, zejména jde-li o změnu předmětu řízení soudem a o deklaratorní určení vlastnického práva správním orgánem. Vlastnické právo je podle stěžovatele vždy právem soukromým, resp. vztahem občanskoprávním a neexistuje zde dvojkolejnost práva soukromého a veřejného, jako je tomu v případě závazků a kvazizávazků z veřejnoprávních a soukromoprávních smluv. Nejvyšší soud se navíc podle stěžovatele vůbec nevypořádal s dalšími konkrétními jeho námitkami uplatněnými v dovolání pro případ, že by bylo možné připustit, že správní úřady skutečně mají mít pravomoc deklaratorně rozhodovat o určení vlastnického práva ve věcech vyplývajících z veřejnoprávní smlouvy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným ro