IV.ÚS 2191/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2191/08 ze dne 3. 12. 2008 N 214/51 SbNU 665 K poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu na náhradu škody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 3. prosince 2008 sp. zn. IV. ÚS 2191/08 ve věci ústavní stížnosti H. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20, jimiž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na náhradu škody spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a tržním vůči státu, za účasti České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20 se zrušují. Odůvodnění I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 25. srpna 2008, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20 o náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena v základním právu plynoucím z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 370/2006 a z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno následující: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zaplacení náhrady škody - ušlého zisku v přesně vymezené výši, spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a nájemným v tržní výši, uplatněný dle zákona č. 82/1998 Sb. Protiprávnost úředního postupu stěžovatelka spatřovala v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného ze strany Parlamentu České republiky. Soud prvního stupně v odůvodnění předmětného rozhodnutí předně odkázal v souvislosti s derogačními nálezy ve věci regulovaného nájemného z bytů na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., dále upozornil na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) a I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59), ze kterých vyplývá, že pronajímatel je oprávněn vůči "regulovanému nájemníkovi" se domáhat zvýšeného nájemného, přičemž pokud tak neučiní, není oprávněn domáhat se náhrady škody vůči státu. V této souvislosti soud rovněž uvedl, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 nebyla konstatována odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. V závěru odůvodnění analyzoval složitost mechanismu určení výše nájemného vzhledem k množství relevantních parametrů a vyslovil na tomto místě pochybnost o připravenosti obecných soudů v případě neexistence zákonné právní úpravy ji nahradit soudním rozhodováním. V odvolání do uvedeného rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka akcentovala nerespektování právního názoru Ústavního soudu k otázce regulace nájemného, vyjádřeného v řadě nálezů, jakož i své přesvědčení, že tuto skutečnost lze podřadit pod rámec § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Soud odvolací rozsudkem ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 předmětné odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil souhlas s tvrzením stěžovatelky, dle něhož s ohledem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05 lze mít dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí pozitivní právní úpravy deregulace nájemného, případně založení možnosti jednostranného zvýšení nájemného formou zvláštního zákona dle § 696 občanského zákoníku, za protiústavní, zároveň ale zaujal stanovisko, dle kterého nutno zkoumat, zda tato nečinnost zákonodárného sboru naplňuje znaky nesprávného úředního postupu, jak je má na mysli ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud zaujal názor, že tomu tak není, že uvedený protiústavní stav pod předmětné zákonné ustanovení podřadit nelze. III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti Po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka namítá protiústavnost postupu státu, kterou spatřuje v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů ze strany Parlamentu České republiky. V této souvislosti poukazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a dále nález sp. zn. I. ÚS 489/05, dle něhož "při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou)". Stěžovatelka výslovně uvádí, že se neobrátila žádnou žalobou na zaplacení peněžitého plnění na obecný soud ve vztahu k určitému nájemci nacházejícímu se v bytě v domě v jejím vlastnictví, a to vzhledem k nemožnosti uplatňovat nárok na zaplacení peněžitého plnění za dobu minulou v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 a ani za dobu budoucí vzhledem k přijetí zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vyslovuje názor, dle něhož povinnost takovou žalobu uplatnit konstruovat nelze. Zároveň se stěžovatelka domáhá odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to dle jejího tvrzení vzhledem k nesprávnému stanovení nákladů odvolacího řízení. Pro uvedené, tj. pro porušení základních práv dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 62 Co 172/2008-36 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2008 č. j. 21 C 370/2006-20. IV. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka, vedlejšího účastníka a repliky stěžovatelky Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 22. září 2008 Městský soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Odkazuje v něm v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhuje předmětnou ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout. K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se k ústavní stížnosti H. S. podáním ze dne 30. září 2008 vyjádřil i vedlejší účastník - Ministerstvo financí. Po stručné rekapitulaci věci k meritu uvádí, že považuje stížností napadená soudní rozhodnutí za správná a odpovídající ustálené judikatuře. Ministerstvo dále uvádí, že shodný názor je obsažen i ve stanovisku vlády České republiky k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti J. V., O. M., Art 38, a. s., V. a V. H. proti České republice ze dne 28. prosince 2007, jak bylo schváleno a odesláno Evropskému soudu pro lidská práva, který projednává všechny hromadně podané žaloby vlastníků nájemních domů proti České republice obsahující analogické důvody, jaké jsou obsaženy v návrhu stěžovatelky. Pro uvedené Ministerstvo financí navrhuje předmětnou ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout. V. Upuštění od ústního jednání Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2008, účastník řízení pak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. září 2008, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. VI. Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva Ústavní soud nálezem ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návr