IV.ÚS 2191/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2191/14 ze dne 26. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Aloise Hlásenského, právně zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Tobiškou, Jeřábkova 5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4047/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 16 Co 142/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2012 sp. zn. 15 C 283/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání zahájené usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Služby a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality ve Vyškově, č. j. KRPB-32014-48/TČ-2009-061271-PH ze dne 30. 3. 2010. Dne 14. 7. 2010 byla podána na stěžovatele obžaloba, v níž mu bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Na základě usnesení Krajského soudu v Brně 4 To 462/2010 ze dne 30. 11. 2010 bylo rozhodnuto o zrušení stížností napadeného usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 2 T 133/2010, kterým došlo k zastavení trestního stíhání stěžovatele, a to z důvodu, že projednávaný skutek nebyl trestným činem a věc byla postoupena k posouzení správního deliktu Úřadu na ochranu osobních údajů. Stěžovatel si následně podal žádost o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ministerstvo spravedlnosti o tvrzeném nároku stěžovatele na poskytnutí náhrady škody, zadostiučinění a omluvy rozhodlo tak, že je nedůvodný. Dne 18. 10. 2011 podal stěžovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu, kterou se domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč a poskytnutí omluvy. V průběhu jednání před nalézacím soudem byl usnesením ze dne 1. 11. 2012 zamítnut návrh stěžovatele na rozšíření návrhu na přiznání nemajetkové újmy v penězích z 50.000,- Kč na 1.000.000,- Kč. Dne 8. 11. 2011 vydal obvodní soud ústavní stížností napadený rozsudek, v němž dospěl k závěru, že v trestním stíhání stěžovatele došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, jímž je usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Služby a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality ve Vyškově, č. j. KRPB-32014-48/TČ-2009-061271-PH ze dne 30. 3. 2010 a uložil Ministerstvu spravedlnosti zaslat stěžovateli písemnou omluvu. Ve výroku II. obvodní soud zamítl žalobu, aby tato omluva byla zveřejněna v periodikách Rovnost, Vyškovské noviny a Vyškovský deník a ve výroku III. tohoto rozsudku zamítl žalobu, aby ministerstvo spravedlnosti zaplatilo stěžovateli částku ve výši 50.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel se závěry soudu prvního stupně neztotožnil, podal si proti výše citovanému rozsudku odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to s výjimkou nákladového výroku, který změnil. Stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 792/09, případně na nález sp. zn. I. ÚS 3026/07, z něhož vyplývá, že v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou škodu je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. To proto, že daná oblast řeší důsledky vztahu, v němž stát vystupoval v nerovném, vrchnostenském postavení. To platí tím spíše tam, kde kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci. Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel mimo jiné v tom, že mu obvodní soud neumožnil v souladu s ustanovením § 95 odst. 2 o. s. ř. provést změnu požadované náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu, a to z 50.000,- Kč na 1.000.000,- Kč. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že pokud žalobce ve své žalobě ohodnotil svoji újmu na částku 50.000,- Kč, pak soud k této částce prováděl dokazování a není dán důvod, proč by ze strany žalobce měl připustit rozšíření návrhu. Soud prvního stupně měl za to, že je na žalobci, aby již předem ocenil svoji nemajetkovou újmu, která mu vznikla. Jak nalézací, tak i odvolací soud přesvědčivě nezdůvodnil, proč by dosavadní výsledky dokazování nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Soudy prováděly dokazování směrem ke skutkovému stavu věci, který je stejný, ať již pro nárokovanou částku 50.000,- Kč nebo částku nově požadovanou ve výši 1.000.000,- Kč. Není tedy možné opírat svou argumentaci o to, že soud prováděl dokazování jen k určitému konkrétně vyčíslenému nároku, když dokazování se v tomto případě vztahuje především k prokázání samotného základu celého případu. Z rozhodnutí soudů nevyplývá, v čem konkrétně by nemohly dosavadní výsledky řízení být podkladem pro řízení o rozšířené žalobě. Stěžovatel uvádí, že částky 1mil. Kč se domáhal již v rámci předběžného nároku na Ministerstvu spravedlnosti, což obecné soudy nijak nezohlednily. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05, podle něhož je trestní řízení postaveno na zásadě oficiality, ze které mimo jiné vyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost. To ale nezbavuje stát odpovědnosti za jejich postup, pokud se ukáže, že se v tom kterém konkrétním případě mýlily a jejich předpoklad, že byl spáchán trestný čin, se ukázal nesprávným. Má-li občan povinnost se takovým úkonům podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že se mu dostane odškodnění za újmy, které mu vznikly podrobením se úkonům trestního řízení, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Obecné soudy nesprávně posoudily dopady trestního stíhání do osobnostní sféry stěžovatele a rovněž nesprávně posoudily povahu trestního stíhání. Soudy nevzaly v potaz, že trestní stíhání proti stěžovateli probíhalo s velmi vysokou intenzitou, která neodpovídala významu zájmu chráněného trestním zákonem. Stěžovatel byl stíhán za skutek neoprávněného nakládání s osobními údaji. K prokázání tohoto domnělého trestného činu bylo prováděno rozsáhlé šetření a dokazování, které zjevně vybočovalo z obvyklého rámce pro trestné činy obdobné závažnosti. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tím, že mu byla poskytnuta pouze omluva prostřednictvím písemného vyhotovení a zaslání k jeho rukám. Tento způsob omluvy považuje stěžovatel za zcela neadekvátní vzhledem ke způsobené újmě. Bez publikované omluvy se veřejnost nedozví, že proti němu bylo vedeno nezákonné trestní stíhání. Soudy vycházely ze zkreslených údajů a nesprávně právně posoudily důkazy v tom smyslu, že sám stěžovatel prováděl aktivitu směřující k tomu, aby se široká veřejnost dozvěděla, že je proti němu vedeno trestní stíhání. Tento závěr však z provedených důkazů nevyplynul. Naopak, stěžovatel se veřejně snažil pouze o to, aby vyvrátil křivá obvinění. Trestní stíhání vešlo do povědomí veřejnosti především činností orgánů činných v trestním řízení, neboť tyto prováděly výslechy nezvykle širokého okruhu osob. Obecné soudy musí rozhodováním i co do výše peněžitého odškodnění účinně přispívat ke snížení, popř. k eliminaci nežádoucích újem na osobnosti fyzických osob - dopad citelné peněžité sankce všude tam, kde má podle povahy případu své skutečné místo, bude stimulovat původce neoprávněných zásahů k obezřetnějšímu postupu. Výše přiznaného peněžitého zadostiučinění musí být pro původce zásahu natolik citelná, aby jej odradila od dalších útoků na poškozeného. Výše přiznaná obecnými soudy je naprosto nedostatečná a žádnou z výše popsa