IV.ÚS 2193/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2193/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 30 Cdo 946/2022-639 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 13 Co 72/2021-454 ve znění usnesení ze dne 25. srpna 2021 č. j. 13 Co 72/2021-459, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2020 č. j. 17 C 2/2015-414 uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli uhradila částku 55 000 Kč s příslušenstvím, jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (výrok I), co do částky 272 602,13 Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady škody ve výši 43 102,13 Kč podle § 31 téhož zákona a "zbývající části" přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 229 500 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), že stěžovatel je povinen uhradit České republice na účet obvodního soudu na nákladech řízení státu částku 3 476 Kč (výrok IV) a že vedlejší účastnice je povinna uhradit České republice na účet obvodního soudu na nákladech řízení státu částku 4 080 Kč (výrok V). 3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve (vyhovujícím) výroku I tak, že se žaloba o zaplacení částky 55 000 Kč s příslušenstvím zamítá, v (zamítavém) výroku II ho co do částky 43 102,13 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 300 Kč (výrok II). V záhlaví označeným usnesením městský soud doplnil svůj rozsudek o výrok III, kterým stěžovateli uložil povinnost nahradit státu náklady řízení. Výrok II v části, kterou obvodní soud zamítl žalobu co do částky 229 500 Kč s příslušenstvím, nebyl odvoláním napaden. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Dospěl totiž k závěru, že dovolání, směřuje-li proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku týkajícím se náhrady škody ve výši 43 102,13 Kč s příslušenstvím, je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jde-li o zbývající nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť na řešení právní otázky, kterou mu stěžovatel předložil, dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá, a směřuje-li proti rozhodnutí o nákladech řízení, je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. K tomu doplnil, že nepřihlédl ke stěžovatelovu podání ze dne 24. 1. 2022, neboť v něm měnil vymezení důvodu podaného dovolání a rozsahu, ve kterém je rozhodnutí městského soudu napadáno. Učinil tak s odůvodněním, že lhůta stanovená v § 242 odst. 4 o. s. ř. stěžovateli uplynula dne 8. 11. 2021. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel uvádí, že ústavněprávní argumentaci obsaženou v podání ze dne 24. 1. 2022 nelze podřadit pod změnu důvodu podaného dovolání, ani rozsahu, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno. Uvedené podání odkazuje na ustálenou judikaturní praxi Ústavního soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, přičemž tato argumentace navazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, které se dovolával již ve svém podání ze dne 10. 9. 2021. 6. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., který byl postaven na tom, že se městský soud otázkou vlastního zadostiučinění nezabýval, neboť jeho rozhodnutí spočívá na závěru, že mezi nemajetkovou újmou a trestním stíháním jeho osoby není dán vztah příčinné souvislosti. Podle stěžovatele je přípustnost dovolání bezpochyby dána, neboť v něm citovaná rozhodnutí nejvyšších soudních instancí řeší zásadní právní otázky související s přiznáním nároků z nemajetkové újmy, včetně kauzálního nexu. 7. Stěžovatel jako neústavní odmítá i aplikaci § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšším soudem, odvolávaje se na nález ze dne 7. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 809/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přitom zdůrazňuje, že snížil původně uplatněný nárok z nemajetkové újmy ve výši 284 500 Kč na mu obvodním soudem přiznaných 55 000 Kč, a dále upozorňuje, že Nejvyšším soudem uvedený výrok na náhradu škody ve výši 43 102,13 Kč nebyl předmětem žádného z výroků obvodního soudu a předmětem úvah městského soudu se stal až v bodě 26 (správně "22") napadeného rozsudku. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje nález (správně "usnesení") Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2020 (správně "16. 6. 2020") sp. zn. IV. ÚS 311/20, má však za to, že na posuzovanou věc dopadají právní závěry, které vyslovil Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 13. 10. 2011, číslo stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10, a tudíž by se Ústavní soud měl vypořádat i s jeho argumentací obsaženou v odvolání i dovolání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměl k dispozici. 9. Směřuje-li však ústavní stížnost proti výroku I rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé co do částky 43 102,13 Kč, jde o opožděný návrh. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozhodnutí nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (k tomu viz sub 11 až 13), o čemž byl stěžovatel výslovně městským soudem poučen v napadeném rozsudku, mohl podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovateli bylo toto rozhodnutí doručeno nepochybně před datem 10. 9. 2021, kdy bylo sepsáno i podáno v této věci dovolání, a ústavní stížnost byla k Ústavnímu soudu podána až dne 10. 8. 2022. Z toho plyne, že se tak zjevně stalo po uplynutí zákonem stanovené lhůty. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifiko