IV.ÚS 2197/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2197/18 ze dne 17. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného JUDr. et Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem se sídlem Havelkova 89/4, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 377/2018-38 ze dne 28. 3. 2018, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 68 To 211/2017-1023 ze dne 11. 10. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 2 T 110/2014-978 ze dne 3. 5. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 110/2014, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem téhož soudu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 trestního zákoníku a zločinu křivého obvinění dle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se měl dopustit zjednodušeně řečeno tím, že předstíral poskytnutí půjčky duševně slabému poškozenému za účelem získání výtěžku z prodeje bytu matky poškozeného (druhé poškozené) jako zástavy. Následně, po odhalení jeho trestné činnosti zmocněncem poškozených, podal ve snaze odvrátit pozornost orgánů činných v trestním řízení trestní oznámení, v němž vylíčil poškozeného jako podvodníka. Za právě uvedené byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem na tři roky a šest měsíců. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání státního zástupce i stěžovatele zamítl, stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní předně namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, které spatřuje v postupu krajského soudu, jenž usnesením č. j. 68 To 262/2015-847 ze dne 27. 1. 2016 zrušil zprošťující rozsudek okresního soudu a instruoval jej, jak má hodnotit důkazy a jaké závěry z nich má vyvozovat. Dalším okruhem námitek stěžovatel míří proti skutkovým zjištěním soudů s tím, že podrobně popisuje, proč v daném případě nastal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv také v tom, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, a to bez řádného odůvodnění. V případě navrženého svědka O. K. soudy tento důkaz neprovedly s vysvětlením, že je na věci zainteresován, ačkoli jiní svědci byli bezpochyby také zainteresováni a k jejich výslechu došlo. Stěžovatel dále brojí proti popisu skutku ve skutkové větě, který považuje za nejasný a nesrozumitelný. Za klíčovou považuje stěžovatel otázku, zda byl schopen rozeznat duševní slabost poškozeného, soudy se však touto okolností dostatečně nezabývaly. Stěžovatel také namítá, že jeho jednání není trestným činem a mělo být řešeno v civilním řízení. Konečně stěžovatel argumentuje, že odsouzením pro trestný čin bylo porušeno jeho právo na svobodnou volnu povolání, neboť nyní nemůže vykonávat činnost znalce z důvodu nesplnění podmínky bezúhonnosti. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby soudce zpravodaj obstaral vyjádření účastníků řízení podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádří se Ústavní soud prvně k tomu, proč tak učiněno nebylo. Je ustálenou praxí Ústavního soudu, že k rozhodnutí podle § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu se zpravidla vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení nevyžadují. Pouze při meritorním rozhodování se vyjádření vyžadují vždy. Uvedená praxe vychází mimo jiné ze smyslu a účelu § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a z rozlišování mezi meritorním a nemeritorním (či kvazimeritorním) rozhodováním o ústavních stížnostech. Smyslem § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je zajištění jednak (především) toho, aby měl Ústavní soud pro své rozhodnutí dostatek podkladů, jednak toho, aby měly dotčené subjekty možnost přednést své argumenty v řízení, které se jich dotýká. Možnost postupu dle uvedeného ustanovení naopak nelze vnímat jako právo stěžovatele, aby mu např. soudy znovu vysvětlily důvody svých rozhodnutí. V případě odmítnutí ústavní stížnosti z procesních či kvazimeritorních důvodů přitom obvykle další podklady pro rozhodnutí potřeba nejsou, neboť odmítnutí ústavní stížnosti je dáno objektivními skutečnostmi (např. zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti), případně je z předložené argumentace a napadených rozhodnutí (či z vyžádaných spisů) zjevné. Pokud ústavní stížnosti není vyhovováno, vytrácí se opodstatnění trvat na tom, aby měly dotčené osoby a orgány možnost se k ní vyjádřit. Tento výklad odpovídá i požadavkům procesní ekonomie řízení, neboť automatické vyžadování vyjádření by bezúčelně prodlužovalo a prodražovalo řízení před Ústavním soudem. Reálně by tím navíc patrně došlo k vyprázdnění § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť nelze rozumně očekávat, že bude v kapacitách např. obecných soudů (jako nejčastějších účastníků řízení) seznámit se podrobně s každou ústavní stížností, kterou jim Ústavní soud zašle, pakliže by zasílal např. i stížnosti nepřípustné či opožděné. Ročně by Ústavní soud musel vyžadovat vyjádření k více než čtyřem tisícům ústavních stížností. Ve vztahu k nyní posuzované věci soudce zpravodaj, potažmo IV. senát Ústavního soudu, potřebu obstarání dalších podkladů nad rámec vyžádaného spisu okresního soudu neshledal. Stěžovatel navrhl postup podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu s ohledem na svou námitku, že odvolací soud zasahoval do hodnocení důkazu nalézacím soudem. Důvody opakovaných kasačních rozhodnutí odvolacího soudu jsou nicméně v těchto rozhodnutích, která jsou obsahem vyžádaného spisu, podrobně uvedeny. Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného spisu okresního soudu tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Pravomoc Ústavního soudu zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v nyní posuzované věci nedošlo. V první řadě je nutno odmítnout námitku porušení práva na svobodnou volbu podnikání. Stěžovatel byl v trestním řízení uznán vinným ze spáchání trestných činů, a pokud byl postup orgánů činných v trestním řízení v souladu s ústavním pořádkem (viz dále), nemůže Ústavní soud napadená rozhodnutí rušit jen proto, že stěžovatel bude potenciálně omezen ve výkonu činností vyžadujících bezúhonnost. Spatřuje-li stěžovatel porušení čl. 26 odst. 1 Listiny v odepření možnosti vykonávat činnost znalce, musí se ochrany svých práv domáhat jinou cestou. Za neopodstatněnou je nutno označit i námitku dovolávající se subsidiarity trestní represe. Činnost, které se stěžovatel dopustil, vykazuje velmi vysoký stupeň společenské škodlivosti a mohla mít u poškozených závažné následky (od těch je zachránila patrně jen sestra poškozeného, která kontaktovala právníka, čímž zabránila, aby poškození skončili na ulici). Hovořit zde o tom, že jde o "soukromoprávní vztah věřitele a dlužníka" není na místě. To, že za účelem spáchání trestného činu stěžovatel uzavřel několik smluv, automaticky nedělá z jeho činu otázku ryze civilního práva. Ústavní soud neshledává (v ústavní rovině; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 520/14 ze dne 23. 9. 2014) ani tvrzené nedostatky skutkové věty. Ve výroku odsuzujícího rozsudku je srozumitelně popsáno, jaká jednání jsou stěžovateli kladena za vinu a jakých trestných činů se jimi dopustil. Vyjádřeny jsou v nich i naplněné znaky obou trestných činů (viz i str. 8 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel přikládá otázce duševní slabosti poškozených (resp. své schopnosti ji rozeznat) klíčový význam, ačkoli mu již krajský soud vysvětlil, že tento znak by byl významný především v případě jiné právní kvalifikace. Stejně tak krajský soud stěžovateli zopakoval, na základě čeho bylo prokázáno, že stěžovatel duševní slabosti poškozeného vědomě využil a uvedl jej v omyl, ze kterého chtěl následně na úkor poškozených profitovat (viz str. 12 a 13). Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí k