IV.ÚS 2197/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2197/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2023 č. j. 26 Cdo 814/2023-327 a ze dne 29. dubna 2021 č. j. 33 Co 3380/2020-209, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2022 č. j. 3 Co 37/2022-307 a ze dne 14. května 2020 č. j. 4 Co 155/2019-105, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. března 2022 č. j. 30 Co 68/2019-295 a ze dne 8. dubna 2019 č. j. 30 Co 68/2019-38, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. června 2000 č. j. 10 C 413/2000-10, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a statutárního města L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10, 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její práva podle čl. 6, 8 a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejího doplnění a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení o žalobě vedlejšího účastníka na přivolení k výpovědi z nájmu bytu (dané stěžovatelce) rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 4. 2019 č. j. 30 Co 68/2019-38 o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané stěžovatelkou proti rozsudku krajského soudu ze dne 21. 11. 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 6. 2000 č. j. 10 C 413/2000-10, jímž bylo přivoleno k výpovědi stěžovatelky z nájmu bytu. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 14. 5. 2020 č. j. 4 Co 155/2019-105 usnesení krajského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost potvrdil. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání a žalobu na obnovu řízení. 3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2021 č. j. 33 Cdo 3380/2020-209 podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání odmítl, neboť stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Proti usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 1869/21 odmítl. 4. Usnesením krajského soudu ze dne 7. 3. 2022 č. j. 30 Co 68/2019-295 byla následně zamítnuta žaloba stěžovatelky na obnovu řízení. Vrchní soud usnesením ze dne 31. 8. 2022 č. j. 3 Co 37/2022-307 usnesení krajského soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že usnesení vrchního soudu ze dne 14. 5. 2020, kterým bylo potvrzeno usnesení krajského soudu ze dne 8. 4. 2019, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost z důvodu jejího podání po zákonem stanovené tříměsíční lhůtě, nelze považovat za usnesení ve věci samé a žaloba na obnovu řízení proti němu není přípustná. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 6. 2023 č. j. 26 Cdo 814/2023-327 odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že otázku přípustnosti žaloby na obnovu řízení podané proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost vyřešil vrchní soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není ani přes uplatněné dovolací námitky důvod se odchýlit. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že krajský soud usnesením ze dne 14. 5. 2020 zamítl žalobu pro zmatečnost podle § 235f o. s. ř. z důvodu jejího podání po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty. Stěžovatelka upozorňuje, že trpí od raného věku lehkou mentální retardací a v roce 2013 jí byla diagnostikována demence, v důsledku toho nebyla schopna porozumět soudnímu jednání, pro svou nezpůsobilost nemohla v řízení ve věci samé (o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) ani udělit plnou moc advokátce Mgr. Lence Vitebské, která ji v řízení zastupovala. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. není rozhodnutím ve věci samé, a není tedy způsobilým předmětem žaloby na obnovu řízení. Takový výklad má stěžovatelka za zužující a pomýlený, včetně odkazů dovolacího soudu na jeho vlastní judikaturu, která v dovolání předloženou otázku neřešila. Soudy podle stěžovatelky řádně nezohlednily, že žaloba na obnovu řízení představuje jediný dostupný prostředek nápravy porušení základních práv stěžovatelky a současně je logickým procesním vyústěním situace, kterou zavinily soudy v řízení o žalobě pro zmatečnost tím, že neustanovily znalce a nezadaly znalecký posudek k určení okamžiku, kdy se stěžovatelka mohla fakticky seznámit s napadenými rozsudky, dále toho, zda byla schopna využít v roce 2000 mimořádné opravné prostředky dovolání a žalobu pro zmatečnost a zda měla v dané době přístup k účinné právní pomoci. Stěžovatelka se žalobou pro zmatečnost a posléze i žalobou na obnovu řízení domáhá primárně zrušení meritorních rozsudků z roku 2000, jimiž došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, což odlišuje její věc od jiných věcí, kdy žaloba na obnovu řízení proti rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost není přípustná. Stěžovatelka dále namítá, že nebyly dostatečně vzaty v potaz její zájmy, když relativně nízký dluh na nájemném (22 167 Kč) byl důvodem přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, což připravilo stěžovatelku o její nárok na koupi bytu značné hodnoty na základě předkupního práva v privatizaci. Stěžovatelka namítá, že jako osoba s omezenou právní způsobilostí byla zbavena svého majetku, k němuž měla legitimní očekávání, že jej získá do svého vlastnictví, aniž měla k dispozici alternativní způsoby ochrany svých majetkových zájmů, když jí soudní řízení neposkytlo jako osobě s duševním postižením dostatečné procesní záruky. Stěžovatelka taktéž poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud své usnesení ze dne 7. 6. 2023 řádně neodůvodnil a nevypořádal se s jejími námitkami, když argumentovala právní vědou a tím, že se dostane do neřešitelné procesní pasti, jejímž důsledkem je odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023 č. j. 26 Cdo 814/2023-327, usnesení vrchního soudu ze dne 31. 8. 2022 č. j. 3 Co 37/2022-307 a usnesení krajského soudu ze dne 7. 3. 2022 č. j. 30 Co 68/2019-295 včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 21. 11. 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21, rozsudku okresního soudu ze dne 20. 6. 2000 č. j. 10 C 413/2000-10 usnesení vrchního soudu ze dne 14. 5. 2020 č. j. 4 Co 155/2019-105, usnesení krajského soudu ze dne 8. 4. 2019 č. j. 30 Co 68/2019-38 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 33 Co 3380/2020-209 posoudil Ústavní soud jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu (aniž by se zabýval přípustností). Opožděnost je zřejmá již z dat vydání předmětných rozhodnutí, současně z předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky vyřizované Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1869/21 vyplývá, že poslední z řady zmíněných rozhodnutí bylo zástupci stěžovatelky doručeno již dne 14. 5. 2021. Ústavní stížnost v posuzované věci stěžovatelky podal až po více než dvou letech (dne 15. 8. 2023). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. D