IV.ÚS 2201/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2201/14 ze dne 9. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Davida Andrýse, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti výrokům I. a III. rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 118 C 39/2011-307 ze dne 21. 3. 2014 a o návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Z přiloženého spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Berouně (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j. 118 C 39/2011-145 ze dne 13. 7. 2012 zamítl žalobu advokáta Mgr. Jana Maška (dále jen "vedlejší účastník"), v níž se jmenovaný domáhal, aby mu stěžovatel uhradil částku 84.288,- Kč s příslušenstvím jako odměnu za poskytnuté právní služby (výrok I.). Okresní soud současně zamítl vzájemný návrh stěžovatele, aby mu vedlejší účastník nahradil škodu ve výši 8.160,- Kč s příslušenstvím (výrok II.); předmětná částka představovala část prostředků, které stěžovatel vynaložil na právní poradenství poté, co se dozvěděl o tom, jakou sumu po něm vedlejší účastník požaduje. Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení a o uložení poplatkové povinnosti za vzájemnou žalobu (výroky III. až V.). Na podkladě odvolání účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 19 Co 14/2013-217 ze dne 28. 3. 2013 změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 6.096,- Kč; ve zbytku výrok I. jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud dále zrušil výrok II. rozsudku okresního soudu, neboť se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že vzájemný návrh byl uplatněn předčasně, a uložil okresnímu soudu, aby jej posoudil dle § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Krajský soud zrušil rovněž související výroky o nákladech řízení. Okresní soud poté, v pořadí druhým, rozsudkem č. j. 118 C 39/2011-307 ze dne 21. 3. 2014 rozhodl, že se vzájemná žaloba stěžovatele zamítá (výrok I.), přičemž vedlejší účastník je povinen uhradit stěžovateli na nákladech řízení částku 71.039,88 Kč (výrok II.) a stěžovatel vedlejšímu účastníkovi částku 25.085,18 Kč (výrok III.). Ohledně nároku stěžovatele na náhradu škody dospěl okresní soud k závěru, že postup vedlejšího účastníka, který po stěžovateli požadoval úhradu za právní služby, nelze považovat za protiprávní, a tedy chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu. Je věcí každého, zda v rámci jednání o úhradě závazku využije služeb advokáta či nikoliv; jestliže se dotyčný pro tuto službu rozhodne, nese sám náklady s tím spojené. Úhrada částky vynaložené na právní zastoupení přichází v úvahu až v souvislosti s vedením soudního řízení a jen tehdy, je-li jeho účastník úspěšný. Jelikož tvrzení stěžovatele nesměřovala k prokázání protiprávního jednání vedlejšího účastníka, nezbylo než žalobu zamítnout z důvodu neunesení břemene tvrzení. Stěžovatel napadl posledně uvedený rozsudek okresního soudu, konkrétně jeho výrok I. a III., ústavní stížností, v níž namítal, že okresní soud nesprávně posoudil otázku protiprávnosti jednání vedlejšího účastníka. Dle názoru stěžovatele spočívala tato protiprávnost v tom, že vedlejší účastník po stěžovateli požadoval mnohonásobně více, než na co měl nárok. Skutečnost, že vedlejším účastníkem uplatněný nárok nebyl po právu, byla jednoznačně potvrzena tím, že jeho žaloba byla obecnými soudy v převážné části zamítnuta. Jestliže bylo v tomtéž řízení zjištěno, že nárok vedlejšího účastníka byl uplatněn v rozporu s právem, a okresní soud přesto konstatuje absenci protiprávnosti jednání, je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné. Vedlejší účastník svým jednáním porušil jak dohodu se stěžovatelem o maximální výši odměny, tak povinnosti plynoucí ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, jakož i vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy na rozpor se zmíněnými právními předpisy opakovaně upozorňoval, bylo proto na okresním soudu, aby v souladu se zásadou iura novit curia vyvodil z těchto skutečností příslušné hmotněprávní důsledky. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že on svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní splnil. Stěžovatel dále upozornil, že pokud by nebylo jednání vedlejšího účastníka posuzováno jako protiprávní, vedlo by to, dovedeno ad absurdum k tomu, že by advokáti mohli požadovat po svých klientech nepřiměřené odměny, a to bez rizika jakéhokoliv postihu. Stěžovatel rovněž podotkl, že mu v důsledku zamítnutí vzájemného návrhu nebyla přiznána ani náhrada účelně vynaložených nákladů ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Kromě výše uvedeného považoval stěžovatel za porušení svého práva na spravedlivý proces i skutečnost, že proti v pořadí druhému rozsudku okresního soudu nebylo s ohledem na ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné odvolání. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy postupovaly ve vztahu k možnosti uplatnění řádného opravného prostředku nezákonně, neboť ačkoliv dle stejné právní úpravy mělo být posuzováno i odvolání proti prvnímu rozsudku okresního soudu, krajský soud odvolání stěžovatele projednal a výrok II. rozsudku okresního soudu zrušil. Okresní soud tedy jednoznačně pochybil, neboť neměl stěžovateli přiznat právo podat odvolání proti prvnímu rozsudku, nebo mu měl naopak toto právo přiznat ve vztahu k rozsudku druhému. Postup, který zvolil okresní soud, tzn., že stěžovatele překvapivě poučil, že odvolání proti druhému rozsudku není přípustné, je v rozporu se zásadou legitimního očekávání a principem právní jistoty. Stěžovatel dále zdůraznil, že okresní soud vycházel v pořadí druhém rozsudku ze závazného právního názoru odvolacího soudu, který však vůbec nebyl podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. oprávněn v posuzované věci rozhodovat. Tato skutečnost, společně s dalšími výše uvedenými okolnostmi, konstituuje dle stěžovatele natolik vážný zásah do jeho ústavně zaručených práv, že by Ústavní soud měl na jejich ochranu zasáhnout, přestože předmětem sporu byla toliko "bagatelní" částka, tzn. suma nepřevyšující 10.000,- Kč. V závěru stížnosti stěžovatel uvedl, že dává Ústavnímu soudu "ke zvážení, aby na podkladě této věci s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 498/12 posoudil, zda by se nemělo ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. zrušit". Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Berouně. Ten ve svém přípise označil podaný návrh za nedůvodný s tím, že dle jeho názoru nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. K návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. soud konstatoval, že postupuje dle platného právního řádu a uvedené ustanovení je platným ustanovením, které musí aplikovat. V podrobnostech soud dále odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na stručnost vyjádření účastníka řízení a absenci nových argumentů považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a naříkaného soudního aktu, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spraved