IV.ÚS 2204/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2204/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalem Rusnokem, advokátem se sídlem Narcisová 2850/2, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 61 Tmo 11/2022, za účasti Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel napadá shora specifikované usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení, neboť jím dle jeho názoru došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva být trestně stíhán vazebně jen ze zákonných důvodů a po zákonem stanovenou dobu podle čl. 8 odst. 5 Listiny. II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace procesního vývoje 3. Stížnostní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl stížnost stěžovatele jakožto obviněného mladistvého proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 32 Nt 4002/2022 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), jímž obvodní soud podle § 72 odst. 1, odst. 2 trestního řádu k návrhu státní zástupkyně i nadále ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu, a podle § 47 odst. 1, odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), prodloužil vazbu mladistvého o další tři měsíce. 4. Stížnost proti usnesení obvodního soudu stěžovatel odůvodnil tím, že doposud obvodní soud i městský soud odmítaly nabídku složení peněžité záruky dle § 73a trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, toliko z formálních důvodů, přičemž dne 7. 7. 2022 písemně jeho matka navrhla peněžitou záruku za další chování stěžovatele ve výši 350 000 Kč, které současně převedla na účet obvodního soudu. Stěžovatel také dal městskému soudu ke zvážení, zda je ve vztahu k nejzávažnějšímu skutku, tj. pobodání poškozeného B. (jedná se o pseudonym), vůbec splněna podmínka důvodnosti trestního stíhání, když tento poškozený na tipovacím albu identifikoval jiného obviněného než stěžovatele. 5. Městský soud žádné pochybení v usnesení obvodního soudu neshledal. Ohledně námitky nedůvodnosti trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže proti poškozenému B. připomněl, že již v předcházejícím řízení o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby konstatoval, že důvodnost podezření vůči stěžovateli nebyla založena jen na základě výpovědi svědka C. (jedná se o pseudonym), ale rovněž na základě výpovědi poškozeného B. a na základě výpovědi poškozeného D. (jedná se o pseudonym), vůči němuž se měl stěžovatel s nožem v ruce domáhat vydání peněžní hotovosti asi půl hodiny poté, přičemž tento poškozený se s poškozenými prvním skutkem nezná, přesto vypověděl, že právě stěžovatel proti němu použil nůž. Co se týče vazebního důvodu, městský soud rovněž zopakoval ve shodě se svým dřívějším názorem, že stěžovatel ani jeho příbuzní, kteří za něj nabídli záruku, nemají náhled na nebezpečnost jeho jednání, stěžovatel si nevzal ponaučení z nahrazení vazby dohledem probačního úředníka v jiné trestní věci a nezapůsobilo na něj dříve uložené výchovné opatření. Stran nabídky peněžité záruky městský soud dospěl k závěru, že jí nelze nahradit obavu z případného opakování trestné činnosti, přičemž sama skutečnost složení peněžité záruky na účet soudu nemůže nic na věci změnit, neboť nabídka učiněná u předchozího vazebního zasedání ze strany matky byla zcela neurčitá a neumožnila obvodnímu soudu ověřit, z čích prostředků byla složena, jaké jsou finanční možnosti této osoby atd., přičemž tuto osobu by i tak bylo nutno poučit dle § 73a odst. 9 trestního řádu. IV. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel proti napadenému usnesení namítá 1) nezohlednění nabídky peněžité záruky stížnostním soudem; 2) nezohlednění důkazů ve prospěch stěžovatele a porušení principu presumpce neviny. Podstatu těchto námitek lze vyjádřit následovně: 7. Ad 1) stěžovatel upozorňuje, že již při předcházejícím rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby matka stěžovatele peněžitou záruku nabízela, ale městský soud jí vytkl, že šlo pouze o eventuální návrh neurčité výše, z nějž nevyplývalo, odkud finanční prostředky pochází a že žádná částka nebyla na účet soudu složena. V reakci na to stěžovatelova matka před nynějším rozhodováním o trvání vazby složila na účet soudu konkrétně částku 350 000 Kč, což stěžovatel doložil včetně doručenky a potvrzení o platbě městskému soudu spolu se stížností. Návrh matky tedy městský soud ignoroval. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149 - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na stránkách https://nalus.usoud.cz) má pak stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť v případě rozhodování o prodloužení vazby musí soudy postupovat velmi restriktivně a každé takové prodloužení musí být náležitě odůvodněno konkrétními okolnostmi. 8. Ad 2) stěžovatel tvrdí, že při posuzování otázky důvodnosti trestního stíhání ve vztahu k nejzávažnějšímu skutku, kladenému stěžovateli za vinu, tedy napadení poškozeného B. nožem, vycházely orgány činné v trestním řízení jen z výpovědi svědka C., který ovšem vypovídal pouze o tom, co mu měl stěžovatel říci v soukromém rozhovoru po činu, a to navíc poté, co předtím vypovídal tak, že s ním stěžovatel o žádném noži ani o pobodání nehovořil. Stěžovatel tak tuto výpověď hodnotí jako zcela nevěrohodnou. Orgány činné v trestním řízení pak přehlíží výpověď poškozeného B., který vypověděl, že si není jistý, kdo ho pobodal, ale předpokládal, že to byla osoba v červenočerné mikině a s náušnicí, která stála nejblíže, přičemž poškozený E. (jedná se o pseudonym) uvedl, že poškozeného B. bil útočník v černé bundě. Stěžovatel podle svého tvrzení stál však od poškozeného B. dále a pral se s ostatními dvěma poškozenými a měl šedou mikinu. Poškozený B. navíc na tipovacím albu označil jako útočníka, u nějž předpokládal, že měl u sebe nůž a bodl jej, jiného spoluobviněného. Dle stěžovatele tak byly přehlíženy důkazy svědčící v jeho prospěch a obvodní soud neodůvodnil nijak rozpory ve výpovědi svědka, která představuje jediný důkaz o jeho vině. V. Posouzení Ústavním soudem 9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 10. Ústavní soud po nastudování obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady, argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. 11. Obecně k problematice vazebního rozhodování včetně rozhodování o dalším trvání vazby Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí rozhodovací praxi, že posuzování vazebních důvodů či důvodů pro ponechání obvin