IV.ÚS 2205/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2205/22 ze dne 13. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem, sídlem Pravdova 1113, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. května 2022 č. j. 6 Co 410/2022-261 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. ledna 2022 č. j. 33 Nc 128/2021-224, 33 P a Nc 129/2021, 33 P a Nc 173/2021, 33 P a Nc 192/2021, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a K. A., zastoupené Mgr. Klárou Čechovou Misarovou, advokátkou, sídlem Karla IV. 93/3, České Budějovice, a nezletilých F. A. a A. A., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jak právo nezletilých dětí, tak i jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, právo na soudní ochranu a u něho navíc i právo na rovnost podle pohlaví, což jsou práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé vedlejší účastnice [děti stěžovatele a vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé")] po dobu před rozvodem i po rozvodu do péče vedlejší účastnice (I. výrok), uložil stěžovateli povinnost přispívat na jejich výživu (II. výrok), zaplatit nedoplatek výživného (III. výrok), upravil styk stěžovatele s nezletilými (IV. výrok), vedlejší účastnici i oběma rodičům společně uložil povinnosti v souvislosti s tímto stykem (V. a VI. výrok), nahradil stěžovatelův souhlas s plněním školní a předškolní docházky nezletilých (VII. výrok), zamítl stěžovatelův návrh na určení místa školní a předškolní docházky nezletilých (VIII. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IX. výrok). O svěření nezletilých do péče vedlejší účastnice okresní soud rozhodl zejména s ohledem na zjištění opatrovníka nezletilých, že starší nezletilá a vedlejší účastnice se podrobily vyšetření psychologem, a ze všech zjištění vyplynulo, že starší nezletilá pociťuje silnější citovou vazbu k matce, byť i otce má ráda. Dále okresní soud zohlednil, že rodiče nejsou, ani přes pokus mediátora, schopni dohodnout se na důležitých věcech týkajících se nezletilých a nástup starší nezletilé do první třídy základní školy by pro ni v kombinaci se střídavou péčí znamenal větší zátěž. Zároveň rozhodl o širokém styku stěžovatele s nezletilými, neboť, zvláště odezní-li velké napětí mezi rodiči, nelze střídavou péči v daném rodinném zázemí vyloučit. Podle okresního soudu nebylo potvrzeno, že by nezletilé preferovaly rodinný dům, v němž strávily podstatnou část svého života do okamžiku, než se vedlejší účastnice rozhodla odstěhovat se i s nimi z tohoto domu pro narůstající rodinné napětí (v napadených rozhodnutích je v této souvislosti opakovaně zmiňováno, že stěžovatel vedlejší účastnici k takovému kroku zvláště ve vyhrocených situacích vybízel). Okresní soud připomenul, že stěžovatel na počátku řízení s výlučnou péčí vedlejší účastnice za jeho širokého styku s nezletilými souhlasil, posléze začal tento výchovný model podmiňovat docházkou nezletilých do školy a školky, která je v bezprostřední blízkosti domu, kde původně všichni vedli rodinnou domácnost, následně navrhoval i svou výlučnou péči, a nakonec se názorově ustálil na požadavku střídavé péče s týdenním intervalem. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., VII. a VIII. (I. výrok), změnil ho ve výrocích II. až VI. (II. až VII. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (VIII. výrok). V odůvodnění konstatoval, že okresní soud učinil správná skutková zjištění i právní závěry, zrekapituloval zejména výdělkové poměry stěžovatele a vedlejší účastnice, která provozuje nedaleko pronajatého bytu, v němž s nezletilými bydlí, kadeřnictví, jehož provoz uzpůsobuje jejich potřebám. Dále krajský soud, stejně jako okresní soud, zohlednil, že se stěžovatelem byl ukončen pracovní poměr v obchodní společnosti, v níž pracoval jako vedoucí personálního oddělení. Důvodem ukončení pracovního poměru bylo negativní hodnocení stěžovatele, který podle zprávy uvedené společnosti nedokázal řídit jemu svěřené oddělení a komunikovat s vedením společnosti. Krajský soud rovněž zdůraznil, že v dané věci byl správně stanoven široký styk nezletilých se stěžovatelem, a že do budoucna není vyloučena stěžovatelem preferovaná střídavá péče, když zároveň bylo zjištěno, že vedlejší účastnice nezletilé v širokém styku se stěžovatelem podporuje, byť zatím se střídavou péčí nesouhlasí. II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele obecné soudy nerozhodly v nejlepším zájmu nezletilých, když jim mimo jiné odepřely možnost, aby docházely do stejného (a jednoho) školního, resp. předškolního, zařízení v blízkosti domácnosti, v níž doposud strávily podstatnou část života. Stěžovatel sice uvádí, že rozsah péče je mezi něj a vedlejší účastnici rozdělen v poměru 46 % ku 54 %, nicméně vzájemná péče stěžovatele a vedlejší účastnice je rozdrobena na jednotlivé bloky dní, což není pro nezletilé vhodné a lepší by bylo střídání výchovného prostředí v intervalu jednoho týdne, když už nyní nastavená péče je - i s ohledem na uvedené procentuální vymezení - takřka rovnocenná. Stěžovatel ukončil své předchozí zaměstnání právě proto, aby se více mohl věnovat nezletilým, vedlejší účastnice naopak preferuje spíše své zaměstnání, k čemuž ovšem obecné soudy nepřihlédly, a naopak celou situaci vyhodnotily na základě diskriminačního kritéria pro stěžovatele, jako muže, negativně. 5. Stěžovateli nebyl dán před soudy prostor pro jeho spontánní výpověď, byl neustále přerušován, zatímco vedlejší účastnici se takového prostoru dostalo. 6. Obecné soudy nezákonně vyhověly návrhu vedlejší účastnice, když rozhodly v dílčím řízení předběžným opatřením, aby nezletilé navštěvovaly školní a předškolní zařízení v místě bydliště, kam se vedlejší účastnice přestěhovala. Rovněž přecenily stanovisko starší z nezletilých, která se opakovaně vyjádřila, že prioritní osobou pro ni je matka. Naopak nedůvodně nevyhověly jeho návrhu, aby starší nezletilá byla k této otázce během řízení dotazována znovu, protože děti v mladším školním věku rychle vyspívají a mohou tak změnit názor. I přes tyto pochybnosti ve vyjádření starší nezletilé obecné soudy k opakovanému zjištění jejího stanoviska nepřistoupily, čímž měly porušit nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Své rozhodnutí svěřit nezletilé do péče vedlejší účastnice obecné soudy opřely mimo jiné o nález, v němž byl otec dětí odsouzen za znásilnění, jehož se dopustil na jejich matce [srov. ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353)]. Z nálezové judikatury Ústavního soudu pak rovněž podle stěžovatele vyplývá, že špatná komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem pro zamítnutí návrhu na střídavou péči. 7. Rozsudek okresního soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný, neboť soud v něm užil odstavec, v němž jen vyjmenoval všechny jím prováděné důkazy (užil tzv. souhrnné zjištění), tedy není patrno, co ze kterého provedeného důkazu dovodil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Navrhuje-li stěžovatel zrušení výroků rozsudku okresního soudu, které změnil napadeným rozsudkem krajský soud, není Ústavní soud k rozhodování o jejich ústavnosti příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1