IV.ÚS 2205/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2205/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Jiřím Naušem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 126 Co 47/2023-244 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. února 2023 č. j. 0 P 100/2022-202, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a F. P., nezletilých M. P. a M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 2. 2023 č. j. 0 P 100/2022-202 zamítl návrh stěžovatelky na změnu péče, konkrétně svěření nezletilých vedlejších účastníků (dále jen "nezletilí") do výlučné péče stěžovatelky a úpravu styku otce (dále jen "vedlejší účastník") s nezletilými. Dřívějším rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 10. 2021 č. j. 25 Nc 46/2021-36, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 1. 2022 č. j. 126 Co 70/2021-73, byli nezletilí svěřeni do střídavé péče rodičů se střídáním po týdnu v neděli v 18.00 hodin. Otci bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé M. částkou 11 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částkou 10 500 Kč měsíčně. Stěžovatelce bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé M. částkou 10 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částkou 10 000 Kč měsíčně. Rodičům byla uložena povinnost platit výživné vždy do 15. dne v měsíci. Ústavní stížností napadené rozhodnutí okresního soudu stojí na závěru, že s ohledem na negativní vztah rodičů není možné, aby byli nezletilí svěřeni do péče jen matky a styk s otcem nebyl upraven. Hrozilo by, že by styk zřejmě brzy přestal probíhat úplně. Nezletilým by potřebný klid mohlo přinést pouze úplné odloučení od jednoho z rodičů, to je však řešení v rozporu se zájmem nezletilých, které by zásadně ohrozilo jejich zdravý psychický vývoj. V zájmu předejití takové situace okresní soud ponechal střídavou péči. 3. Krajský soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2023 č. j. 126 Co 47/2023-244 k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. Neshledal, že by došlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala změnu dosavadní úpravy, a že by stěžovatelka naplňovala kritéria pro zajištění potřebné péče o děti výrazně lépe než vedlejší účastník. Krajský soud nezjistil ani žádné relevantní okolnosti, které by ve světle judikatury Ústavního soudu střídavou péči vylučovaly. Příčinu současné situace spatřuje krajský soud v neschopnosti rodičů spolu efektivně komunikovat, přičemž dospívá k závěru, že to je stěžovatelka, kdo situaci eskaluje svým chováním a postoji vůči vedlejšímu účastníkovi. To, že nezletilí vyslovili přání, aby byli v péči jen jednoho z rodičů, s druhým by byli v režimu styku, zhodnotil krajský soud jako důsledek neutěšené situace v rodině. Nezletilí přání vyslovili s lichou představou, že se tím situace pro ně zklidní. Krajský soud uzavřel, že zásah do rovnoměrného rozdělení trávení času s nezletilými mezi oba rodiče by mělo jen za následek oslabení vztahu s nepečujícím rodičem. Krajský soud se znalostí názoru nezletilých důsledně dbal na jejich nejlepší zájem a rozsudek okresního soudu potvrdil. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a do práva nezletilých na rodinný život, jestliže neprovedly důkaz přímým zjištěním názoru nezletilých ve věku 11 a 13 let. Neodstranily tak pochybnosti domnělého ovlivňování nezletilých matkou a vystačily si se zjištěním názoru nezletilých kolizním opatrovníkem. Tento postup považuje stěžovatelka za nesprávný, rozporný se zásadou přímosti. Pokládá naopak za nepřípustné nevyslechnout nezletilé uvedeného věku přímo soudem za situace, kdy se soudy nehodlají názorem nezletilých řídit. 5. Dále stěžovatelka namítá vadnost rozhodnutí obecných soudů z důvodu nedostatečného dokazování týkajícího se rodičovských kompetencí vedlejšího účastníka. Soudy se nezabývaly důvody špatné komunikace mezi rodiči a motivací vedlejšího účastníka pro střídavou péči, jejímž účelem má být šikana stěžovatelky, nikoli naplnění práva rodiče na péči o dítě, a priori odmítly výlučnou péči. Tím měly zasáhnout do jejího práva na rodinný život. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně právních věcech. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana ([srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda soudy v řízení konaly a přijímaly opatření v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) a zda shromáždily veškeré potřebné důkazy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte a veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodnily [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Další přehodnocování jejich závěrů Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to právě tyto soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky nejlépe vybaveny k tomu, aby dokázaly vhodně zohlednit a upravit aktuální rodinné poměry. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty. 9. Kritériem pro svěření dítěte do kterékoli z forem péče není - mnohdy subjektivní - přání jednoho rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte, který musí být - jako objektivní faktor - při rozhodování soudů předním hlediskem. Přesně tímto hlediskem se obecné soudy řídily v nyní posuzované věci. 10. Ústavní soud již mnohokráte rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nebo ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199)]. Ústavní soud k tomu podotýká, že souhlasí s názorem Výboru pro práva dítěte, že tam, kde je to možné, by měl být zjišťován názor dítěte přím