IV.ÚS 2207/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2207/10 ze dne 6. 10. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) M. Ch. a 2) Z. Ch., obou zastoupených Janem Kozákem, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2009 čj. 69 Co 695/2008-943 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem přijatým dne 30. 7. 2010 v elektronické podobě neopatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, doplněným dne 2. 8. 2010 a dne 14. 9. 2010, se M. a Z. Ch. (dále jen "žalobci", případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "odvolací soud") vydané v řízení o odstranění stavby, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud) sp. zn. 21 C 84/1993 vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou k nalézacímu soudu dne 18. 8. 1993 se žalobci podle ustanovení § 135c obč. zák. domáhali odstranění stavby skleníku - pařeniště postavené na jejich pozemku; ve věci rozhodoval nalézací i odvolací soud vícekrát. Dne 25. 9. 2008 nalézací soud v pořadí již druhým rozsudkem žalobu opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Dne 30. 4. 2009 odvolací soud k odvolání obou žalobců rozsudek nalézacího soudu ze dne 25. 9. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Dne 20. 5. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). III. V ústavní stížnosti stěžovatelé především uvedli, že věc byla předmětem soudního řízení od 8. 8. 1993 (správně od 18. 8. 1993) do května 2009, takže řízení trvalo v podstatě 16 let. Již tuto skutečnost samu o sobě lze označit za závažný zásah do ústavních práv; přerušení řízení v důsledku konkursu nebylo v souladu se zákonem a ve věci mohlo být jednáno s konkursním správcem. Stěžovatelé dále tvrdili, že jim "byla upřena ochrana na úkor vlastnického práva vlastníka stavby" a že jako vlastníci pozemku byli diskriminováni oproti vlastníkovi stavby na něm postavené. Realizací stavby došlo k významnému zásahu do jejich vlastnického práva. Odvolací soud se nevypořádal se všemi významnými skutečnostmi shrnutými v jejich podání ze dne 15. 4. 2009, přecenil ochranu vlastnického práva vlastníka stavby postavené s porušením stavebních předpisů (v důsledku čehož stavebník nemohl nabýt vlastnictví stavby v dobré víře). Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že postupy obecných soudů byla výrazným způsobem zasažena jejich ústavní práva, nesouhlasili s právním posouzením jejich věci obecnými soudy a poukázali na čl. 38 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dne 14. 9. 2010 bylo Ústavnímu soudu doručeno stanovisko stěžovatelů ze dne 13. 9. 2010 podrobně popisující skutkové okolnosti věci. IV. Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. K tvrzenému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny zbytečnými průtahy v řízení před obecnými soudy Stěžovatelé tvrdili, že obecné soudy jejich věc projednávaly neúměrně dlouho a s neomluvitelnými časovými prodlevami. Ústavní soud především konstatuje, že v této části ústavní stížnost směřuje proti postupu obecných soudů v řízení, které v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně skončeno. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nabytím účinnosti (dne 27. 4. 2006) zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovatelům by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji standardní judikaturu, dle níž napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (k čemuž v projednávaném případě nedošlo). Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu (srov. např. nález III. ÚS 70/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 375 a násl.). Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení ze dne 16. 8. 2007 III. ÚS 716/06, http://nalus.usoud.cz). K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny a k nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy Stěžovatelé bez podrobnější argumentace ústavněprávní v ústavní stížnosti tvrdili, že obecné soudy preferovaly ochranu vlastnického práva vlastníka stavby před ochranou vlastníků stavebního pozemku, čímž porušily jejich základní právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, jemuž koresponduje základní právo na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze zjištění nalézacího soudu plyne, že pozemek stěžovatelů byl celý zastavěn částí stavby skleníkového areálu na základě stavebního povolení ze dne 25. 11. 1982, jednalo se o stavbu na cizím pozemku, k němuž měl stavebník stavební právo podle tehdy platné právní úpravy, a stavba byla kolaudována rozhodnutím tehdejšího stavebního úřadu ze dne 2. 10. 1986; nejednalo se tudíž o neoprávněnou stavbu podle tehdy platných předpisů. Oproti tomu z ústavní stížnosti vyplývá přesvědčení stěžovatelů, že projednávaná věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, zejména pokud jde o otázku práva stavby na jejich pozemku. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není příslušný posuzovat stížnosti namítající nesprávné právní nebo skutkové posouzení věci obecnými soudy - s výjimkou případů, kdy dospěje k názoru, že takové nesprávné posouzení mohlo založit porušení některého z ústavn