IV.ÚS 2209/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2209/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Mzii Khumarashvili, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. 21 Cdo 959/2021-316, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 18 Co 221/2020-243 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. března 2020 č. j. 18 C 126/2016-186, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodních společností LITAVERON, a. s., sídlem Václavkova 505/30, Praha 6 - Dejvice, a EKVITA INVEST, a. s., sídlem Jateční 1195, Kladno, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení neexistence zástavního smluvního práva zřízeného ve prospěch první vedlejší účastnice podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 18. 1. 2008, souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne 19. 11. 2013 a souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne 9. 9. 2014, včetně souvisejícího zápisu závazku nezajistit zástavním právem ve výhodnějším pořadí nový dluh a závazků neumožnit zápis nového zástavního práva namísto starého podle smlouvy o zastavení pohledávky zajištěné zástavním právem ze dne 2. 7. 2015 a podzástavní právo zřízené ve prospěch druhé vedlejší účastnice podle smlouvy o zastavení pohledávky zajištěné zástavním právem ze dne 2. 7. 2016 a podzástavní právo zřízené ve prospěch druhé vedlejší účastnice na zajištění pohledávky podle smlouvy o zastavení pohledávky zajištěné zástavním právem ze dne 18. 11. 2015 ke konkretizovaným nemovitostem v kat. úz. Suchdol (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že strany se dohodly za účelem pomoci stěžovatelce se záchranou bydlení v nemovitosti, že první vedlejší účastnice odkoupí od banky přes obchodní společnost Síť realit, s. r. o., pohledávku z hypotečního úvěru a zrekonstruuje a dostaví nemovitost tak, že tato bude rozdělena na dvě samostatné nemovitosti, z toho druhou nemovitost stěžovatelka prodá za účelem vrácení investice do této nemovitosti první vedlejší účastnici a v první nemovitosti zůstane bydlet stěžovatelka. První vedlejší účastnice svůj závazek splnila, pohledávku odkoupila a nemovitost zrekonstruovala. Stěžovatelka však bez uvedení důvodu svůj závazek nesplnila a kupní smlouvu, kterou měla být dohoda stran realizována, nepodepsala, své důvody vedlejším účastnicím nesdělila, naopak téměř obratem podala žalobu na určení neexistence práv vedlejších účastnic s námitkou promlčení závazku. Až v průběhu tohoto řízení se vedlejší účastnice dozvěděly důvody, pro které stěžovatelka nechtěla kupní smlouvu podepsat. Ty však nebyly v rámci řízení prokázány. Popsané jednání stěžovatelky považoval obvodní soud za zneužití práva vzhledem k tomu, že i z rozpočtu ze dne 22. 4. 2014, který byl stěžovatelce znám, jí musela být zřejmá hodnota investice první vedlejší účastnice do celé nemovitosti. Měla-li stěžovatelka již v průběhu rekonstrukce pochybnosti o ekonomičnosti celého projektu, mohla tyto své pochybnosti projevit přímo, zasadit se o zastavení celého projektu a vyrovnat se s první vedlejší účastnicí jiným způsobem. Stěžovatelka však byla nečinná a vedlejší účastnice nemohly mít vědomost o tom, že kupní smlouvu stěžovatelka podepsat nehodlá a že nehodlá naplnit ani na to navazující závazky směřující k finančnímu vypořádání stran. Takový postup stěžovatelky považoval obvodní soud za odporující dobrým mravům a zásadám vyjádřeným v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Na základě provedeného dokazování považoval obvodní soud námitku promlčení vznesenou stěžovatelkou za výraz zneužití tohoto práva, když je zřejmé, že v době, kdy k promlčení došlo, první vedlejší účastnice realizovala dokončení přestavby a rozdělení nemovitosti a investovala nemalé peněžní prostředky k zaplacení osobních dluhů stěžovatelky tak, aby nedošlo k exekučnímu prodeji nemovitosti a neměla tedy ani zájem zahajovat řízení o soudním prodeji zástavy. První vedlejší účastnice tedy promlčení nároku svým chováním nezavinila, přičemž promlčení nároku by znamenalo nemožnost realizace práva první vedlejší účastnice na získání částky, kterou investovala za odkoupení pohledávky od obchodní společnosti Síť realit, s. r. o., ve výši cca 7 000 000 Kč, za situace, kdy stěžovatelka v řízení přisvědčila první vedlejší účastnici a prakticky již ve svých tvrzeních uznala to, že si je vědoma částky, kterou první vedlejší účastnice za odkup pohledávky od obchodní společnosti Síť realit, s. r. o., investovala, a to do výše cca 4 500 000 Kč, aniž by během doby, po kterou je řízení vedeno, cokoli na své deklarované závazky vůči první vedlejší účastnici či jejímu jednateli uhradila. Z takto zjištěných a prokázaných konkrétních okolností sporu účastníků považoval obvodní soud za důvodné odepřít stěžovatelce, která se domáhala určení neexistence zástavních (a jiných) práv (včetně souvisejících omezení), protože podle jejího názoru tato práva zanikla vznesením její námitky promlčení, toto právo uplatnit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy a žalobu zamítnout. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. a III.). Městský soud konstatoval, že rozhodné je pouze to, že k promlčení pohledávky, resp. zástavního práva, nedošlo v důsledku toho, že by první vedlejší účastnice nedbala o svá práva, nýbrž proto, že upuštění od realizace zástavního práva po dobu dostavby nemovitosti bylo nutnou podmínkou pro zachování možnosti bydlení stěžovatelky a její rodiny v nemovitosti po zesplatnění hypotečního úvěru bankou a cestou realizace společného záměru prodeje zrekonstruované nemovitosti. Městský soud konstatoval, že obvodní soud se pečlivě zabýval všemi kritérii, vymezenými judikaturou Nejvyššího soudu pro posouzení závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a dostatečně skutkově odůvodnil i intenzitu nevýhody první vedlejší účastnice v důsledku případné akceptace námitky promlčení. Městský soud proto přisvědčil závěru obvodního soudu, že zjištěné okolnosti uplatnění námitky promlčení stěžovatelkou odůvodňují tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí městského soudu (jeho závěr, že uplatnění námitky promlčení zástavního práva stěžovatelkou je v rozporu s dobrými mravy a nelze mu z tohoto důvodu poskytnout soudní ochranu) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska dobrých mravů Nejvyšší soud poukázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, rozsudek ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudek ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudek ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017 a rozsudek ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2159/2017). Nejvyšší soud uvedl, že v judikatuře Nejvyššího soudu uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí