IV.ÚS 2209/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2209/23 ze dne 17. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného Mgr. Marinou Musilovou, advokátkou, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. června 2023 č. j. 10 Azs 129/2023-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2023 č. j. 4 Az 23/2022-59 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. července 2022 č. j. OAM-96/LE-LE05-PD1-2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 36 odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozhodnutím Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") zamítlo stěžovatelův návrh na prodloužení doplňkové ochrany, jež mu byla udělena rozhodnutím ministerstva ze dne 20. 1. 2021 č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-R2-2019 na dobu 12 měsíců. Ministerstvo své rozhodnutí zdůvodnilo tak, že vedle ruského občanství má stěžovatel též občanství Státu Izrael a může tak využít ochrany tohoto státu. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu. Stěžovatelovu námitku, že Stát Izrael rozlišuje různé kategorie svých občanů, městský soud vyhodnotil jako opožděně uplatněný žalobní bod (bod 50 odůvodnění rozsudku městského soudu). 4. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovu kasační stížnost pro nepřijatelnost. Shledal, že městský soud se odmítl stěžovatelovými námitkami zabývat oprávněně, neboť byly opožděné (bod 13 odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu). Dále se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat dalšími stěžovatelovými námitkami ohledně situace ve Státě Izrael, neboť měl za to, že je nepřípustné je předkládat v kasační stížnosti, nebyly-li předloženy v řízení o žalobě (bod 12 odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu). II. Argumentace stěžovatele 5. Vůči napadeným rozhodnutím stěžovatel ve své ústavní stížnosti formuluje tři okruhy námitek. Předně vytýká soudům, že některé jeho argumenty opomněly vypořádat, neboť je měly za opožděně předložené. 6. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel poukazuje na své zdravotní obtíže (trpí nevyléčitelným degenerativním onemocněním sítnice a byla mu rovněž nalezena cysta v plicích) a na to, že hrozí zhoršení jeho stavu, musel-li by opustit území České republiky. 7. Konečně soudům stěžovatel vytýká, že řízení o jeho žalobě nebylo přerušeno do rozhodnutí ministerstva o jeho žádosti o azyl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 29. 8. 2023, neboť naznal, že bude zapotřebí vyžádat si spisy vedené účastníky a též jejich vyjádření, což znemožňuje, aby o stěžovatelově ústavní stížnosti rozhodl ihned. 10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a jejich spisy a stěžovateli vyjádření zaslal na vědomí a poskytl mu možnost repliky. 11. Nejvyšší správní soud ve vyjádření označil za zavádějící stěžovatelovo tvrzení, že jeho zdravotní stav byl důvodem k udělení doplňkové ochrany. Stěžovatelovy zdravotní potíže (oční vada a cysta v plicích) vyžadují pouze dodržování určitého životního stylu a při původním rozhodování o doplňkové ochraně měly relevanci pouze v kombinaci s hrozícím vydáním stěžovatele do Ruska. Pokud jde o řízení před správními soudy, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jde o řízení sporné, přičemž je odpovědností žalobce, aby tvrdil a prokázal rozhodné skutečnosti. Orgánům veřejné moci proto nelze klást k tíži, že by nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť soudy v daném procesním rámci mohly reagovat pouze v mezích, které stěžovatel vytyčil svými žalobními body. Argumenty, které stěžovatel nově předložil v průběhu řízení o žalobě či v kasační stížnosti, se soudy nemohly zabývat, neboť byly uplatněny opožděně. Ohledně námitky, že řízení před soudem mělo být přerušeno do rozhodnutí ministerstva o stěžovatelově žádosti o azyl, Nejvyšší správní soud uvedl, že mu není zřejmé, jak by absencí přerušení řízení mohlo dojít k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zřejmou neopodstatněnost. 12. Městský soud ve vyjádření podrobně reagoval na všechny tři okruhy stěžovatelových námitek. Rozebral judikaturu vymezující podmínky, za nichž lze výjimečně prolomit pravidlo, že všechny žalobní body musí být uvedeny ve lhůtě k podání žaloby, a dospěl k závěru, že žádná z těchto výjimek se na stěžovatelovu situaci nevztahuje. Dále pak městský soud konstatoval, že stěžovatelovy argumenty, o něž v nynější věci jde, skutečně byly uplatněny opožděně. Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, poznamenal městský soud, že stěžovatel měl v řízení povinnost tvrzení, což plyne i z judikatury, jíž se stěžovatel dovolával v ústavní stížnosti. Orgány veřejné moci se podle městského soudu okolnostmi stěžovatelovy věci zabývaly v rozsahu adekvátnímu argumentům, které jim stěžovatel předestřel. Konečně pokud jde o stěžovatelovu námitku, že řízení před soudem mělo být přerušeno do rozhodnutí ministerstva o stěžovatelově žádosti o azyl, městský soud připustil, že stěžovatel v řízení před městským soudem takový návrh podal, avšak městský soud této žádosti nevyhověl, neboť nebyl dán žádný ze zákonných důvodů pro přerušení řízení. Jakkoliv řízení o žádostech o azyl a o doplňkovou ochranu zpravidla probíhá společně, rozhodnutí o jedné z žádostí nepodmiňuje druhé rozhodnutí. Ve stěžovatelově věci jde navíc o přezkum rozhodnutí ministerstva o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany. Ministerstvo tak zkoumalo jiné otázky, než jaké jsou posuzovány v žádosti o azyl a rozhodnutí ministerstva o azylu by tak nemělo žádný vliv na rozhodnutí městského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva o neprodloužení doplňkové ochrany. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zřejmou neopodstatněnost, nebo ji zamítl jako nedůvodnou. 13. Ministerstvo ve vyjádření uvedlo, že stěžovatel původně získal doplňkovou ochranu proto, že zatímco ve vztahu k Ruské federaci existují obavy z toho, že by stěžovateli mohlo hrozit nelidské zacházení, ochranu Státu Izrael, jehož je rovněž občanem, nemohl využít proto, že v době původního rozhodování ministerstva byl stěžovatel v České republice držen ve vazbě. V době rozhodování ministerstva o stěžovatelově žádosti o prodloužení doplňkové ochrany již tato překážka odpadla, neboť stěžovatel již byl z vazby propuštěn. Stěžovatelovy výhrady ohledně stavu ve Státě Izrael obsažené v ústavní stížnosti nekorespondují podle ministerstva se skutkovým stavem, jak jím byl zjištěn, ani se stěžovatelovou výpovědí během pohovoru, který s ním ministerstvo vedlo dne 18. 1. 2022. Stěžovatel po propuštění z vazby cestoval po Evropě a strávil rovněž asi jeden měsíc ve Státě Izrael. Stěžovatel ani po návratu ze Státu Izrael nesdělil nic, z čeho by bylo možno usuzovat na to, že mu v tomto státě hrozí závažná újma, jež by měla být důvodem prodloužení doplňkové ochrany. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud neshledá-li důvod již pro odmítnutí návrhu pro zřejmou neopodstatněnost, ústavní stížnost zamítl. 14. Stěžovatel v replice krátce polemizoval s vyjádřeními účastníků a uzavřel, že nadále trvá na argumentech obsažených v ústavní stížnosti, kterou pokládá za důvodnou. 15. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl ve věci bez jeho nařízení. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 16.