IV.ÚS 2213/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2213/14 ze dne 5. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Kaliny, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem V Teničkách 614, Uherské Hradiště, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 63/2013-30 ze dne 29. 4. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý a předvídatelný proces, jakož i zásada rovnosti v právech a zákaz libovůle v rozhodování. Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Uherském Hradišti (ke dni 31. 12. 2012 zrušen zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, jeho působnost přešla na Finanční úřad pro Zlínský kraj - územní pracoviště v Uherském Hradišti, které má v řízení před Ústavním soudem postavení vedlejšího účastníka řízení; dále v textu jen "finanční úřad" či "správce daně") rozhodnutím č. j. 108691/10/336911705263 ze dne 28. 6. 2010 dodatečně vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 226 898 Kč a penále ve výši 1 344 Kč. V návaznosti na to pak finanční úřad platebním výměrem č. j. 173391/10/336911705263 ze dne 8. 12. 2010 předepsal stěžovateli úrok z prodlení ve výši 135 520 Kč. Stěžovatel dne 20. 12. 2010 požádal o prominutí příslušenství daně (úroku z prodlení) dle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, nicméně finanční úřad rozhodnutím č. j. 143154/11/336911705263 ze dne 17. 6. 2011 jeho žádost zamítl. Správní žaloba, kterou stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, byla rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 30 Af 132/2011-36 ze dne 30. 7. 2013 rovněž zamítnuta. Stejným způsobem, tedy zamítavě, rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 8 Afs 63/2013-30 ze dne 29. 4. 2014 o kasační stížnosti stěžovatele směřující proti rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel napadl posledně uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, v níž namítal, že správce daně ani obecné soudy dostatečně nezohlednily všechny okolnosti případu a nezabývaly se otázkou, zda povinnost hradit příslušenství daně není nepřiměřeně tvrdá a nespravedlivá. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že předmětem dodatečně vyměřené daně byl příjem z prodeje pozemků, které patřily jeho rodině několik desetiletí. Tyto pozemky vlastnila nejprve jeho matka, která je posléze s ohledem na svůj věk a zdravotní stav darovala svým synům. Stěžovatel pozemky prodal a část výtěžku předal matce. Při realizaci transakce byl stěžovatel notářem i advokátní kanceláří ubezpečen, že prodej nepodléhá dani z příjmů. Jak ovšem následně zjistil, řečené by platilo pouze za předpokladu, pokud by pozemky prodávala přímo jeho matka. Stěžovatel nevěděl, že na situaci, kdy před prodejem majetku dojde k převodu vlastnictví z matky na syna, ustanovení § 4 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDP"), nepamatuje. Kromě toho mělo být dle stěžovatele přihlédnuto k tomu, že jej správce daně vyzval k podání dodatečného daňového přiznání až těsně před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty, přestože měl, s ohledem na podané přiznání k dani z převodu nemovitostí, od počátku k dispozici veškeré dokumenty. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou z důvodu nevypořádání výše uvedených argumentů nepřezkoumatelná. Dle názoru stěžovatele se nelze spokojit s odkazem na pokyn Ministerstva financí D-330, jak to nesprávně učinil finanční úřad, neboť citovaný pokyn není obecně závazným předpisem, který by orgány veřejné moci zbavoval povinnosti reagovat na veškeré zjištěné skutečnosti a vyložit, proč je neshledaly relevantními. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že příslušenství daně nebylo možno prominout, pokud mu nebylo povoleno posečkání s úhradou dodatečně doměřené daně. Stěžovatel podotkl, že nebyl schopen ovlivnit, kdy bude o jeho žádosti o posečkání rozhodnuto; výklad provedený obecnými soudy zakládá možnost libovůle na straně správního orgánu, který může účelově oddalovat rozhodnutí o žádosti o posečkání, případně vydá rozhodnutí negativní, proti němuž bude třeba se odvolat, čímž znemožní prominutí uložené sankce. Nedefinuje-li zákon č. 337/1992 Sb., ani pokyn D-330 postup v situaci, kdy je sice žádáno o posečkání s úhradou daně, nicméně výsledek není v době rozhodování o prominutí příslušenství daně znám, pak by se dle stěžovatele měl uplatnit vůči daňovému subjektu ústavní princip "v pochybnostech ve prospěch". Stěžovatel dále podrobil kritice postup Nejvyššího správního soudu, jež mu v rámci řízení o kasační stížnosti nezprostředkoval repliku žalovaného. Stěžovatel dovozoval, že tím došlo k porušení zásady "rovnosti zbraní" účastníků řízení, neboť mu bylo znemožněno, aby vyvrátil nepravdivé argumenty protistrany, a to zejména tvrzení, že nespolupracoval se správcem daně a že mu nebylo povoleno posečkání s placením daně. Stěžovatel současně vytkl Nejvyššímu správnímu soudu, že jeho rozsudek je založen na nesprávných závěrech a nevypořádává se s kasačními námitkami. Konkrétně poukázal na bod 38 rozsudku, obsahující nepravdivou informaci, podle níž stěžovatel tvrdil, že byl k podání dodatečného daňového přiznání vyzván již v roce 2007. Stěžovatel zdůraznil, že v kasační stížnosti nic takového neuváděl a naopak v ní argumentoval tím, že správce daně s výzvou účelově vyčkával až do konce prekluzivní lhůty, tzn. do roku 2010, aby dosáhl navýšení úroků z prodlení. Závěrem stěžovatel zopakoval, že se v jeho případě nejednalo o vědomou daňovou nekázeň a že uložená sankce je vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení. Nejvyšší správní soud úvodem svého podání odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i na odůvodnění rozsudku krajského soudu, z nichž je dle jeho názoru zřejmé, že se oba soudy stěžovatelem uplatněnými námitkami zabývaly, a to způsobem, který odpovídal vznesené argumentaci. Nejvyšší správní soud považoval v projednávané věci za nesporné, že stěžovateli ve vztahu k prodeji předmětných nemovitostí svědčila povinnost přiznat a zaplatit daň z příjmů; stěžovatel tento příjem přiznal až na základě výzvy správce daně, přičemž daň v zákonem stanovené lhůtě neuhradil. Stěžovatel v žádosti o prominutí příslušenství daně tvrdil toliko, že doměřená daň je značně vysoká a požadavek na úhradu jak této částky, tak úroků z prodlení, je spojen s vážnou osobní újmou i újmou na jeho podnikatelské činnosti, protože se mu nebude dostávat prostředků na provoz živnosti a na obživu. Stejným způsobem byla odůvodněna i žádost o posečkání s úhradou daně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svá tvrzení nedoložil a jiné důvody neuvedl, finanční úřad vyvrátil jeho tvrzení poukazem na údaje uvedené v daňových přiznáních za rok 2009 a 2010, z nichž nevyplývala platební neschopnost stěžovatele ani ohrožení jeho podnikatelské činnosti. Proti tomuto závěru finančního úřadu stěžovatel v průběhu řízení před soudy námitky nevznesl. Pokud správce daně nad rámec této své argumentace odkázal rovněž na pokyn D-330 s tím, že nebyla uhrazena daň, ke které se příslušenství váže, což vylučuje možnost prominutí příslušenství daně, nelze takový postup označit za libovůli. Nejvyšší správní soud upozornil, že stěžovatel měl až do doby vydání rozhodnutí finančního úřadu o prominutí příslušenství daně možnost daň alespoň částečně zaplatit a ve zbytku požádat o posečkání s úhradou daně či o povolení splátek, čímž by pozitivně ovlivnil výsledek řízení o žádosti. Není tedy pravdou, že by stěžovatel byl dotčen na svých právech tím, že mu bylo povoleno uhrazení daně ve splátkách až poté, co bylo rozhodnuto o žádosti o prominutí příslušenství daně. Ve vztahu k námitce, že stěžovateli nebylo doručeno vyjádření finančního úřadu ke kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud připomněl, že zákon mu takovou povinnost paušálně neukládá, a zdůraznil, že stěžovatel uvedl v kasační stížnosti tytéž argumenty, k nimž se finanční úřad vyjadřoval již v řízení před krajským soudem; nadto veškeré skutečnosti relevantní pro posouzení věci vyplývaly ze spisu. K námitce stěžovatele, že nemohl reagovat na tvrzení finančního úřadu ohledně nedostatku součinnosti, resp. ohledně toho, že mu v rozhodné době nebylo povoleno posečkání s úhradou daně, Nejvyšší správní soud poznamenal, že na rozhodnutí o kasační stížnosti to nemohlo mít žádný vliv. Součinnost se sprá