IV.ÚS 2213/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2213/16 ze dne 25. 4. 2017 N 65/85 SbNU 159 Respektování závěrů kasačního nálezu Ústavního soudu obecným soudem v novém rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila - ze dne 25. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 2213/16 ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2016 č. j. 4 To 109/2015-1688, kterým bylo potvrzeno zamítnutí stěžovatelovy žádosti o bezplatnou obhajobu a závěr, že předseda senátu soudu prvního stupně v téže věci není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl zrušen výrok pod bodem I usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238, přičemž v ostatních bodech zůstalo napadené usnesení Okresního soudu v Teplicích nezměněno. Krajský soud v Ústí nad Labem tak napadeným rozhodnutím potvrdil zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání bezplatné obhajoby v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 149/2014 a také závěr, že předseda senátu Okresního soudu v Teplicích Mgr. Martin Roubalík není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v téže věci. 2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 3. Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném rozhodnutí nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191). Tímto nálezem bylo zrušeno předešlé rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 To 109/2015-1409, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti výše uvedenému usnesení Okresního soudu v Teplicích. 4. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně pak na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (N 54/44 SbNU 665) a IV. ÚS 1642/11 (N 191/63 SbNU 219), z níž vyplývá, že forma rozhodnutí nálezem zakládá téměř stoprocentní kasační závaznost. Připomíná také ustanovení § 314h odst. 1 trestního řádu, jež zakotvuje vázanost orgánu činného v trestním řízení právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnutí takového orgánu zrušeno. V postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem proto stěžovatel spatřuje porušení čl. 90 Ústavy. III. 5. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení a zdůraznil, že s ohledem na předchozí nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 věnoval rozhodnutí a jeho odůvodnění mimořádnou pozornost. Upozornil také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 č. j. 4 Tdo 786/2016-51, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a v němž byl ve vztahu k otázce vyloučení soudce Mgr. Martina Roubalíka prezentován názor, který je shodný s názorem obsaženým v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. 6. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. IV. 7. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas oprávněnou osobou a splňuje ostatní náležitosti vyžadované ustanoveními § 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 8. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníka řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování. V. 9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. 10. Ústavní soud nejprve připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele. 11. V projednávané věci je klíčovou otázkou, zda Krajský soud v Ústí nad Labem při vydání napadeného usnesení postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15, jímž bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí v téže věci, tedy zda porušil tzv. kasační závaznost nálezu Ústavního soudu. 12. Ke kasační závaznosti svých nálezů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyslovil mnohokrát. Např. již v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97 (N 42/10 SbNU 285) výslovně uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby a zakládá nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Názor, podle kterého je kasační závaznost nálezů Ústavního soudu závazností takřka absolutní, byl pak potvrzen v řadě dalších rozhodnutí, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (viz výše), IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) či IV. ÚS 1642/11 (viz výše). 13. Požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu jsou tudíž výrazně přísnější, než je tomu v případě tzv. závaznosti precedenční. V případě precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval jeho právní názory tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog. Kasační závaznost může být reflektována pouze bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu, avšak pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221) či IV. ÚS 301/05]. 14. V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž je takový nález založen. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1642/11). 15. Uvedený právní názor vyplývá ze samotné podstaty a účelu kasace v právním řádu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 467/98) a jednoznačně se k němu přiklání i odborná literatura (srov. např. Sládeček, V. Článek 89. in: SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SUCHÁNEK, R., SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2016, s. 1019 a násl.). VI. 16. Je třeba předeslat, že v posuzované věci se Krajský soud v Ústí nad Labem ocitl v nestandardní situaci. Otázka podjatosti soudce Okresního soudu v Teplicích Mgr. Martina Roubalíka byla předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu hned dvakrát. Poprvé Ústavní soud svým usnesením ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 252/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, když v postupu tohoto soudce neshledal žádné důvody zakládající pochybnost o jeho nestrannosti. Podruhé však Ústavní soud nálezem ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 ústavní stížnosti vyhověl a předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 To 109/2015-1409 zrušil. 17. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1965/15 zřetelně uvedl, že se nebude odchylovat od hodnocení skutečností, ze kterého vycházel ve svém předešlém usnesení sp. zn. IV. ÚS 252/15 (srov. body 20 a 38 citovaného nálezu). Své závěry obsažené v citovaném nálezu Ústavní soud opřel o část odůvodnění usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238, konkrétně primárně o tu část, v níž měl soudce Mgr. Roubalík uvést, že "... vysvětlil, proč se vůči němu [stěžovatel] dopustil zločinu křivého obvinění ...". Ústavní soud tuto část považoval za neslučitelnou s principem presumpce neviny. 18. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že ve věci sp. zn. IV. ÚS 252/15 nemohl obsah usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238 zohledňovat, byť již v době jeho rozhodován