IV.ÚS 2213/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2213/19 ze dne 10. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Zdeňka Vašici a 2. Zdeňky Vašicové, obou zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, sídlem Bratčice 137, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2019 č. j. 24 Cdo 2333/2018-735 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2017 č. j. 16 Co 355/2008-607, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) Libuše Horecké, b) Františka Horeckého a c) Stanislava Horeckého, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že došlo k porušení ústavně garantované vázanosti obecných soudů zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresní soudem Brno-venkov (dále jen "okresní soud") se podává, že tento soud svým rozsudkem ze dne 18. 3. 2008 č. j. 11 C 751/98-238 zamítl žalobu stěžovatelů na určení, že mají ve společném jmění pozemek p. č. X1 v katastrálním území (dále jen "k. ú.") M. dle geometrického plánu GV - Geodézie, spol. s r. o., který je přílohou rozsudku (výrok III), a stěžovatelům bylo uloženo nahradit vedlejším účastníkům (jako žalovaným) náklady řízení ve výši 25 950 Kč (výrok IV). Uvedený soud dospěl (mj.) k závěru, že stěžovatelé nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku od původní vlastnice Marie Poláčkové, neboť odstupní smlouva z 23. 4. 1974 je v části týkající se převodu části pozemku p. č. X2 v (pozn.: bývalém) k. ú. R. pro nepřesnost a neurčitost podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatná. K odvolání stěžovatelů Krajský soudu v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 12. 2010 č. j. 16 Co 355/2008-264 žalobě vyhověl. Dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2013 č. j. 22 Cdo 2923/2011-375 zamítl. Obě tato rozhodnutí však byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2841/13 (N 82/73 SbNU 421). Poté krajský soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 2015 č. j. 16 Co 355/2008-472 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2015 č. j. 16 Co 355/2008-480) tak, že žalobě vyhověl. Toto rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2015 č. j. 22 Cdo 3624/2015-527. 3. Shora označeným rozsudkem pak krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku III potvrdil (výrok I), ve výroku IV jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacích a dovolacích řízení (výrok III). Krajský soud dospěl k závěru, že v předmětné odstupní smlouvě nebyla specifikována část pozemku p. č. X2 (o celkové výměře 7 085 m2), která měla být předmětem převodu, kdy geometrický plán vymezující část pozemku, která měla být převedena, nebyl součástí smlouvy či její přílohou, ani z jejího předmětu či dalších ustanovení není objektivně zřejmé, jaká konkrétní část pozemku měla být převedena. Vedlejší účastníci nikdy pozemek p. č. X2 ani jeho část nepřevedli a po celou dobu byli zapsáni jako vlastníci, zatímco odstupitelka Marie Poláčková ani stěžovatelé nikdy vlastníky tohoto pozemku nebyli. 4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé i vedlejší účastníci dovoláním. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.) odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné (výrok I), dovolání vedlejších účastníků proti výrokům II a III shledal Nejvyšší soud důvodným a v tomto rozsahu napadený rozsudek krajského soudu zrušil (výrok II). II. Argumentace stěžovatelů 5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy neposoudily okolnosti případu ve všech souvislostech a nezákonně, resp. neústavně daly přednost výkladu předmětné odstupní smlouvy (sepsané ve formě notářského zápisu a registrované rozhodnutím státního notářství), který vedl k závěru o neplatnosti této smlouvy ohledně pozemku p. č. X3, zahrada, o výměře 833 m2 v k. ú. R. dle tehdejší evidence nemovitostí (dále též jen "EN"). Tato evidence byla podle § 6 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, závazným podkladem pro sepisování smluv. Upozorňují přitom, že v čl. I této smlouvy je jednoznačně uvedeno, že odstupitelka Marie Poláčková je vlastnicí mj. tohoto pozemku a že mj. celý tento pozemek se převádí do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Krajský soud měl "zneužít" toho, že státní notář v čl. I této smlouvy provedl srovnání závazného stavu tehdejší EN se stavem dřívějšího pozemkového katastru (dále jen "PK") a do smlouvy uvedl, že oproti již právně nezávaznému stavu dřívějšího PK byla parcela p. č. X3 v k. ú. R. (dle PK) zvětšena o část dřívější parcely p. č. X2 v k. ú. R. (dle PK). Výslovný odkaz na stav zápisů tehdejší EN ohledně pozemku p. č. X3 ve smlouvě dle stěžovatelů prokazuje, že celá parcela ke dni uzavření i registrace smlouvy existovala a byla řádně zapsána v tehdejší EN. 6. Dále stěžovatelé poukazují na to, že manželé Stanislav a Libuše Horečtí se nestali bezpodílovými spoluvlastníky pozemku p. č. X2 v k. ú. R. dle PK, ale jen pozemku p. č. X4 v katastrálním území R. dle EN, neboť příslušná kupní smlouva ze dne 17. 8. 1972 je absolutně neplatná. Namítají, že správnost jejich tvrzení byla prokázána kupní smlouvou i odstupní smlouvou, krajský soud a dovolací soud tyto provedené důkazy nezákonně a věcně nesprávně vyhodnotily. Dále poukazují na to, že František Horecký (právní předchůdce Františka a Stanislava Horeckého) a Libuše Horecká v roce 1987 uznali jejich bezpodílové spoluvlastnictví k pozemku p. č. X3 v k. ú. R. dle EN, což prý plyne ze souhlasného vyjádření ze dne 19. 6. 1987 ohledně zřízení oplocení na hranici pozemků p. č. X3 a X4. 7. S ohledem na výše uvedené mají stěžovatelé za to, že do svého vlastnictví prokazatelně pozemek p. č. X3 v k. ú. R. dle EN uvedenou odstupní smlouvou nabyli, a není tak důvodné posuzovat otázku nabytí jejich vlastnického práva vydržením. Z těchto důvodů má být nezákonný a nespravedlivý i výrok II napadeného usnesení Nejvyššího soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9. Směřuje-li však ústavní stížnost proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu o nákladech řízení, jde o tzv. kasační rozhodnutí, kdy řízení v této věci bude dále probíhat, a tudíž je ústavní stížnost v této části "předčasná", resp. nepřípustná podle posledně uvedeného ustanovení. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrd