IV.ÚS 2213/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2213/23 ze dne 28. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Petrem Běhanem, Ph.D., advokátem, sídlem V Podbabě 2524/22, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2023 č. j. 28 Cdo 1254/2023-625 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2022 č. j. 23 Co 164/2022-570, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a S. F., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a byl porušen i zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky celkem ve výši 2 410 595 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení [podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "obč. zák.")], z důvodu vynaložení peněžních prostředků na investice do nemovitosti (stavby domu a garáže) ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice řízení. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil k odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 4. 2022 č. j. 36 C 94/2020-490 ve výrocích I a IV, jimiž bylo vedlejší účastnici řízení uloženo zaplatit stěžovateli částku 1 838 733 Kč ve splátkách tak, že v uvedeném rozsahu žalobu zamítl (výrok I), potvrdil jej ve výroku III, jímž byla zamítnuta žaloba do částky 571 862 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že vedlejší účastnici řízení vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť stěžovatel investoval do nemovitosti vedlejší účastnice řízení v době jejich partnerského soužití. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že nárok stěžovatele byl promlčen (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Krajský soud se neztotožnil jednak s názorem okresního soudu, od kdy je třeba posuzovat počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí doby, ale zejména s jeho závěrem, že jde o objektivní tříletou promlčecí dobu. Zatímco okresní soud spojoval počátek běhu promlčecí doby se dnem 10. 4. 2017, tj. se dnem následujícím po tom, co stěžovatel opustil společné obydlí, vyšel krajský soud z toho, že ke skončení společného soužití došlo nejpozději dne 30. 3. 2017, což uváděl sám stěžovatel v opatrovnickém řízení vedeném ohledně společného syna (věc vedená u okresního soudu pod sp. zn. 12 Nc 10/2019). K charakteru promlčecí doby se subjektivně určeným počátkem krajský soud uvedl, že je vyžadována vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a povinné osobě. Stěžovatel přitom měl (již v době skončení společného soužití) jednoznačné informace o výlučném vlastnictví vedlejší účastnice řízení k celé nemovitosti, jakož i o tom, že investuje své výlučné prostředky do jejího vlastnictví. Na běh promlčecí doby (stavení) neměla vliv ani skutečnost, že se stěžovatel domáhal vrácení investice nejprve žalobou (založenou na nesprávném právním názoru) na určení spoluvlastnictví (věc vedená u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 409/2018). Podle krajského soudu uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba dnem 1. 4. 2019, a podal-li stěžovatel žalobu až dne 30. 3. 2020, byla námitka promlčení uplatněná vedlejší účastnicí řízení důvodná. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Odkázal na svoji rozhodovací praxi a uvedl, že krajský soud postupoval v souladu s ní, shledal-li stěžovatelem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení (kvalifikované jako plnění z právního důvodu, jenž odpadl) promlčeným z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby přitom krajský soud nespojil s předpokládanou vědomostí o skutečnostech relevantních pro uplatnění práva u soudu, nýbrž s konkrétními individuálními zjištěními o prokázané vědomosti stěžovatele o všech skutkových okolnostech zakládajících jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejší účastnici řízení včetně těch, jež se týkají důvodu poskytovaného plnění a jeho odpadnutí (zrušení společného soužití a užívání nemovitosti ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice řízení, do níž stěžovatel vědomě investoval peněžní prostředky). Ve světle učiněných zjištění (prokázaná informovanost stěžovatele o skutkových okolnostech, z nichž bylo možno dovodit vlastnictví vedlejší účastnice řízení k nemovitosti, tedy že investice vynakládá na její výlučný majetek, spolu se zjištěním o ukončení společného soužití a bydlení účastníků a následně stěžovatelem vznášené požadavky na vrácení investovaných prostředků) nebyl závěr krajského soudu nikterak nepřiměřený. Vědomostí oprávněného (ochuzeného) míní § 107 odst. 1 obč. zák. nikoliv znalost právní kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit. Pro závěr o počátku subjektivní promlčecí doby není právně významný ani případný mylný úsudek žalobce o právní kvalifikaci (jemu prokazatelně známých) skutkových okolností. Přípustnost dovolání nezaložily ani další námitky stěžovatele týkající se stavení běhu promlčecí doby, nevypořádání se se všemi uplatněnými argumenty, nebo neposouzení námitky promlčení jako výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s určením počátku běhu promlčecí doby, její délkou a s tím souvisejícím závěrem o jejím uplynutí v době podání žaloby. Vyslovuje přesvědčení, že objektivní tříletá promlčecí doba (nikoliv subjektivní dvouletá, jak podle stěžovatele nesprávně dovodil krajský soud) podle § 107 odst. 2 obč. zák. začala běžet až dne 10. 4. 2017, když stěžovatel teprve dne 9. 4. 2017 opustil obydlí a došlo k ukončení společného soužití s vedlejší účastnicí řízení. Krajský soud při určení počátku běhu promlčecí doby vyšel podle stěžovatele ze zjištění, které nemají žádnou oporu ve spise a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť pominul stěžovatelovu argumentaci. Dále uvádí, že subjektivní dvouletá promlčecí doba mohla začít běžet teprve dne 13. 2. 2020, kdy byla zamítnuta jeho žaloba na určení spoluvlastnictví (věc vedená u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 409/2018), a stěžovatel se až na základě rozsudku krajského soudu vydaného v tomto řízení (rozsudek ze dne 12. 2. 2020 č. j. 26 Co 234/2019-131) dozvěděl najisto, že není spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, a tedy, že jeho finanční vnos do stavby je nutno posuzovat jako investici do výlučného majetku vedlejší účastnice řízení, která se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Podání žaloby na určení spoluvlastnictví nadto i podle názoru stěžovatele stavělo běh subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení. Krajský soud věc nesprávně právně posoudil i ohledně námitky rozporu promlčení s dobrými mravy, když tuto námitku nikterak nevypořádal. 6. Dále se stěžovatel věnuje hodnocení konkrétních skutkových zjištění, na nichž postavil své rozhodnutí krajský soud a které se vztahují k datu skončení společného soužití stěžovatele a vedlejší účastnice řízení, vědomosti stěžovatele o výlučném vlastnictví vedlejší účastnice řízení k nemovitosti, poměru vynakládaných investic do nemovitosti, chování stěžovatele jako spoluvlastníka, jakož i jeho chování po skončení společného soužití. Tato zjištění podrobuje kritice a konfrontuje je se zjištěními, která měla podle jeho názoru ve skutečnosti vyplynout z tvrzení účastníků, zejména z tvrzení vedlejší účastnice řízení (často ovšem i zkreslených), popř. i z provedených důkazů. Se skutkovými závěry ohledně výše nastolených zjištění nesouhlasí, polemizuje s nimi a předkládá jejich vlastní verzi. 7. Stěžovatel uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s kogentními právními normami, konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a důkazy a listinami, které jsou součástí spisu a s nimiž se obecné soudy (zejména krajský soud) bez jakéhokoliv zdůvodnění nevypořádaly (např. námitka rozporu promlčení s dobrými mravy). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal,