IV.ÚS 2215/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2215/12 ze dne 16. 8. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného JUDr. Hynkem Applem, advokátem, AK Appl a Chytil, se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 9 To 144/2012 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 6. 2012 se J. Ž. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o ponechání ve vazbě v trestní věci Okresního soudu v Prostějově (dále jen "vazební soud"). II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obviněný byl vzat do vazby dne 14. 10. 2011 poté, co soudkyně u něj shledala existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. b), c) tr. řádu, s tím, že vazba započala dnem 13. 10. 2011 v 11.25 hod.; je stíhán pro zločin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3, pokračující zločin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c), zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a pro pokračující zločin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Dne 27. 12. 2011 Okresní státní zastupitelství v Prostějově usnesením rozhodlo, že obviněný se i nadále ponechává ve vazbě z důvodu § 67 písm. c) tr. řádu. Dne 13. 1. vazební soud zamítl stížnost obviněného proti usnesení o ponechání ve vazbě ze dne 27. 12. 2011. Dne 26. 3. byl vazebnímu soudu doručen návrh státního zástupce na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného. Dne 28. 3. 2012 soudkyně vazebního soudu podle § 72 odst. 1 tr. řádu rozhodla, že obviněný se ponechává i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu. Toto rozhodnutí soudkyně učinila mimo vazební zasedání podle §73d tr. řádu, jehož nekonání odůvodnila tím, že obviněný o konání vazebního zasedání nepožádal a sama nepovažovala osobní slyšení obviněného pro účely rozhodnutí o vazbě za potřebné, neboť měla dostatek podkladů potřebných pro účely rozhodnutí o vazbě i bez slyšení obviněného. Dne 19. 4. 2012 Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost obviněného proti rozhodnutí vazebního soudu ze dne 28. 3. 2012 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Námitku obviněného, že vazební soud o dalším trvání vazby nerozhodoval ve vazebním zasedání, neshledal důvodnou a uvedl, že pokud soudkyně ze spisového materiálu měla dostatek podkladů potřebných pro rozhodnutí o vazbě i bez slyšení obviněného a obviněný o konání vazebního zasedání nepožádal, nelze jí vytýkat, že nepovažovala jeho osobní slyšení za potřebné. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími o vazbě byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z článku 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to nesprávným výkladem ustanovení § 73d tr. řádu obecnými soudy. Poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 459/2011 Sb., jímž s účinností od 1. 1. 2012 byl do trestního řádu zaveden institut "vazebního zasedání", a nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), v němž Ústavní soud dovodil, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je nutné slyšení obviněného soudem před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby; stejně tak i nález ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629) a další nálezy vyjádřily "nutnost osobního slyšení obviněného před soudem v případě, kdy se jedná o přezkum rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, což musí být vztáhnuto i k návrhu státního zástupce na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby." Stěžovatel dále uvedl, že byl v souvislosti s vazbou slyšen pouze soudcem, který rozhodoval o jeho vzetí do vazby dne 14. 11. 2011, a před žádným následujícím rozhodnutím o dalším trvání vazby již nebyl soudem slyšen. K návrhu státního zástupce na další trvání vazby a uváděným důvodům neměl možnost se vyjádřit, neboť o tom, že má být o návrhu rozhodováno, nebyl uvědoměn. Vyjádřil názor, že rozhodnutí stížnostního soudu nenapravilo vady rozhodnutí vazebního soudu, čímž porušilo ustanovení § 73d tr. řádu, čl. 5 odst. 4 Úmluvy a tedy i čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, v důsledku čehož bylo jeho ponechání ve vazbě nad lhůtu stanovenou v ustanovení § 72 odst. 1 tr. řádu nezákonné. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Podstata stěžovatelovy argumentace spočívala především v tvrzení, že jeho další setrvávání ve vazbě je nezákonné, neboť o něm bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, resp. o něm nebylo rozhodnuto zákonným postupem. Obecné principy vztahující se k právu obviněného být slyšen při rozhodování o vazbě Ústavní soud připomíná, že na rozhodování soudu o dalším trvání vazby se vztahují záruky článku čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, jež zní: (2) Nikdo nesmí být .... zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ... (5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu; a dále též záruky článku 5 odst. 3 a 4 Úmluvy, jež zní: (3) Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení. (4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy odkazují k zákonné úpravě vazby a zavazují orgány činné v trestním řízení při rozhodování ve věcech osobní svobody postupovat v souladu se zákonnými procesními i hmotnými pravidly. Porušení některého z těchto pravidel je současně i porušením Listiny a Úmluvy (i když nikoliv každé porušení zákona musí nutně znamenat porušení Listiny či Úmluvy). V odst. 11. nálezu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 2288/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud shrnul svoji dosavadní judikaturu následovně. V kontextu judikatury Ústavního soudu je především třeba jako zcela nepřípustný odmítnout názor ..., že není třeba při jakémkoliv rozhodování o vazbě vždy vyslechnout obviněného k důvodům trvání vazby, když tato povinnost by měla být striktně dodržována až při dalším rozhodování o trvání vazby podle § 71 odst. 4 a odst. 6 tr. řádu. Jak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (obdobně viz také cit. nález sp. zn. III. ÚS 2198/09) konstatoval, "pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není rozhodující "typ" řízení, tzn. zda se jedná o žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu či periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě státním zástupcem, ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě, případně existující mimořádné okolnosti, které by činily slyšení obviněného nezbytným. Obviněnému musí být umožněno, v určitých časových intervalech, být k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. (...) Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen. Mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů. Uvedený časový interval "několik týdnů" nelze brát dogmaticky, neboť vždy je třeba přihlédnout ke konkrétní povaze okolností uváděných obviněným. Důležitá je rovněž garance, že obviněný podáním procesního prostředku, v němž je nastolena otázka zákonnosti vazby, se domůže slyšení." Na požadavku osobního slyšení stíhaného soudem ve vazebních případech je tak třeba v zásadě (až na výjimky např. v podobě expressis verbis odmítnutí obviněného být slyšen či existence objektivně nepřekonatelné překážky) trvat jak při rozhodování o vzetí do vazby, tak i v případě rozhodování o jejím trvání či prodloužení, tj. včetně rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě po podání obžaloby dle § 71 odst. 5 tr. řádu, uplynula-li od posledního osobního slyšení tak dlouhá doba, která odpovídá té, kterou Ústavní soud vyjádřil v citovaných nálezech. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") v rozsudku ze dne 22. 5. 2012 ve věci Idalov proti Rusku (s