IV.ÚS 2215/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2215/14 ze dne 18. 8. 2015 N 148/78 SbNU 287 Povinnost k náhradě nákladů uhrazených ustanovenému obhájci státem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka - ze dne 18. srpna 2015 sp. zn. IV. ÚS 2215/14 ve věci ústavní stížnosti Jana D. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného advokátkou Mgr. Janou Matysovou, U Prašné brány 3, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Tm 10/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 67 Tmo 11/2014, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti nahradit státu částku 78 129,70 Kč jakožto odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci zatupujícímu stěžovatele v jeho trestní věci. I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Tm 10/2013 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 67 Tmo 11/2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na spravedlivý proces, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Tm 10/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 67 Tmo 11/2014 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 1 Tm 10/2013 byl stěžovatel uznán vinným z provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a d) trestního zákoníku (dále jen "tr. z."). Současně byl stěžovatel týmž rozsudkem zproštěn obžaloby z provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. z., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal. K podanému odvolání došlo sice rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 67 Tmo 44/2013 k dílčí modifikaci výroku, nicméně ve věci zproštění obžaloby zůstalo napadené rozhodnutí beze změny. 4. Přesto, že byl stěžovatel obžaloby částečně zproštěn, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Tm 10/2013 tak, že stěžovatel je povinen nahradit státu částku 78 129,70 Kč, uhrazenou jako odměnu a hotové výdaje státem ustanovené obhájkyni, která stěžovatele zastupovala. Příslušný obvodní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 11 Tz 17/2011, podle něhož uloží soud odsouzenému povinnost zaplatit státu stejnou částku, jakou soud předtím přiznal obhájci a posléze mu ji i vyplatil, tedy včetně DPH. Obvodní soud přitom neshledal důvody pro bezplatnou obhajobu. 5. Proti předmětnému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, v níž se výslovně domáhal zohlednění skutečnosti, že byl zproštěn obžaloby z provinění loupeže. Tato stížnost byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 67 Tmo 11/2014 zamítnuta s tím, že proti usnesení o přiznání odměny obhájkyni stěžovatel stížnost nepodal a ze spisu nevyplynulo, že by stěžovatel žádal o poskytnutí bezplatné obhajoby. Městský soud měl za to, že podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby nejsou dány, neboť stěžovatel nijak nedoložil své výdělkové poměry ani potvrzení, že by nějaké peníze z brigádnické činnosti vydělal a kolik. Na zásadní námitku zohlednění částečného zproštění obžaloby Městský soud v Praze vůbec nereagoval. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 17/2011 byl zcela nepřípadný, protože tento rozsudek se zabýval otázkou placení daně z přidané hodnoty. 6. Stěžovatel je toho názoru, že příslušný obvodní soud nedostatečně zkoumal podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, ač tak má činit i bez návrhu. Strohý závěr soudu, že "neshledal důvody pro bezplatnou obhajobu" považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněný, a tedy za nepřezkoumatelný. Stěžovatel jako student střední školy není vlastníkem žádného majetku, nemá žádný, zejména pak stálý příjem, z něhož by byl schopen náklady obhajoby uhradit. Uvedené skutečnosti vyplývaly ze souvisejícího trestního spisu. 7. V rámci odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2003 sp. zn. 6 To 141/02, z něhož vyplývá, že je-li obžalovaný trestně stíhán pro více skutků (trestných činů, resp. provinění), lze mu podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložit povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou, jen tehdy, pokud se týkaly jeho obhajoby ohledně skutku, pro který byl pravomocně uznán vinným. Městský soud v Praze se k této právní argumentaci stěžovatele vůbec nevyjádřil. 8. Stěžovatel má za to, že podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu byly dány, a to už proto, že se v jeho případě jedná o mladistvého studujícího, který není vlastníkem žádného majetku. Obecné soudy měly při ukládání povinnosti nést náklady obhajoby vzít v potaz i tu skutečnost, že trestní stíhání bylo vedeno dlouhodobě, vyústilo ve zproštění obžaloby ze závažného provinění loupeže a že k odsouzení z provinění krádeže došlo mimo jiné i na základě doznání stěžovatele. Z uvedených důvodů mu neměly být dány náklady na právní zastoupení v plné výši. 9. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za podstatný zásah do svých procesních práv v rámci trestního řízení dle čl. 40 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou navíc zcela vágní, nepřezkoumatelná, a tedy protiústavní. III. 10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření jak Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tak i Městskému soudu v Praze, které ve svých přípisech shodně uvedly, že odkazují na argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadených rozhodnutích. 11. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovalo prakticky žádnou věcnou argumentaci, Ústavní soud tato nezasílal stěžovateli k replice. IV. 12. Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 Tm 10/2013, po jehož seznámení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, leč pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod. Ústavní soud tedy není soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak již Ústavní soud shrnul svou judikaturu týkající se otázky nákladů řízení, je zásadně doménou obecných soudů, aby rozhodovaly o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud není oprávněn v tomto směru v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325)]. 14. Ústavní soud při svém rozhodování v občanskoprávních věcech již v minulosti konstatoval [např. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647)], že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. 15. Právní argumentace stěžovatele se v předmětném případě odvíjela dvěma směry. V prvním stěžovatel poukazoval na skutečnost, že byl uznán vinným pouze v jednom ze dvou skutků, přičemž náklady nutné obhajoby musí nést, jako kdyby byl uznán vinným skutky oběma. Druhý směr právní argumentace pak poukazuje na skutečnost, že stěžovatel byl v době trestního stíhání nezletilým a obecné soudy se dostatečně nezabývaly jeho majetkovými poměry jakožto prakticky nevýdělečného studenta obchodní akademie. 16. Z ustanovení § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyp