IV.ÚS 2215/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2215/20 ze dne 25. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti KLEMENT, a. s., sídlem Hliňany 18, Řehlovice, zastoupené Mgr. Jarmilou Sejkorovou, advokátkou, sídlem Hlavní 232/26, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2020 č. j. 8 Cmo 111/2020-114 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2020 č. j. 26 Cm 3/2017-100, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Jana Světlíka a 2) JUDr. Jiřího Skuhry, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatelka navrhuje přednostní projednání své věci a odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka podala dne 20. 11. 2017 ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") proti vedlejším účastníkům žalobu o zaplacení částky 34 655 136,47 Kč. Krajský soud následně stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby ve výši 1 732 757 Kč, stěžovatelka dne 11. 6. 2019 požádala o osvobození od soudního poplatku. V žádosti uvedla, že zaplacením soudního poplatku by se vystavila riziku, že nebude schopna včas splnit závazky svým smluvním partnerům. Disponibilní prostředky ve výši 69 milionů Kč potřebuje k hrazení provozních nákladů a splácení úvěrů v celkové výši 406 milionů Kč, zaplacení soudního poplatku by mohlo vést k porušení povinnosti statutárních orgánů stěžovatelky jednat s péčí řádného hospodáře. 3. Jelikož stěžovatelka k výzvě krajského soudu nedoložila důvody osvobození od soudního poplatku, krajský soud usnesením ze dne 29. 10. 2019 č. j. 26 Cm 3/2017-76 osvobození od soudního poplatku stěžovatelce nepřiznal. Uvedené usnesení zrušil k odvolání stěžovatelky vrchní soud usnesením ze dne 21. 1. 2020 č. j. 8 Cmo 12/2020-91, neboť stěžovatelka doručila další podklady o svých majetkových poměrech po vydání usnesení krajského soudu. Vrchní soud proto věc vrátil krajskému soudu k novému projednání. 4. Krajský soud osvobození od soudního poplatku stěžovatelce znovu nepřiznal napadeným usnesením. Uvedl v něm, že z tvrzení stěžovatelky zaprvé neplyne, že by nebyla schopná zaplatit vyměřený soudní poplatek, neboť má disponibilní zdroje ve výši 69 milionů Kč, jak sama uvádí. Zadruhé, aktuální záporná bilance aktiv a pasiv není sama o sobě důvodem pro osvobození od soudních poplatků. Stav finančních prostředků na účtech nelze izolovaně posuzovat pouze k určitému dni, ale za celé období po podání žaloby. K doložení těchto skutečností stěžovatelka podklady nepředložila, avšak krajský soud ji podruhé nevyzýval, neboť již skutečnosti z dosud předložených podkladů vylučují osvobození od soudního poplatku stěžovatelky. Krajský soud nadto poukázal na skutečnost, že v době podání žaloby stěžovatelka podávala další návrhy na zahájení soudních řízení, u nichž soudní poplatky ve srovnatelné výši zaplatila. 5. K odvolání stěžovatelky vrchní soud svým napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení krajského soudu. V odvolání stěžovatelka vytkla krajskému soudu také to, že jí doručil zrušovací usnesení vrchního soudu až spolu s jeho napadeným usnesením, a proto krajský soud své napadené usnesení vydal předčasně. Vrchní soud k tomu uvedl, že sice šlo o vadu řízení, avšak bez souvislosti s obsahem výroku a odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu; námitku proto zamítl jako nedůvodnou. K osvobození od soudních poplatků vrchní soud uvedl, že byly-li zjištěny z účetní závěrky za rok 2017 (doba podání žaloby) disponibilní prostředky ve výši 69 milionů Kč a platila-li stěžovatelka v uvedené době soudní poplatky za jiná řízení, byla v době podání žaloby schopna zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Současně vrchní soud uvedl, že napadené usnesení krajského soudu potvrdil, "přestože schopnost [stěžovatelky] zaplatit soudní poplatek ve vyměřené výši je v současné době nepochybně silně snížena". II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka zaprvé vytýká krajskému soudu a vrchnímu soudu, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu posuzovaly okolnosti jejích majetkových poměrů ke dni podání žaloby a nezohledňují současnou situaci. Tím, že obecné soudy zohledňují poměry minulé, se dopouštějí excesivního výkladu § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který vede k porušení jejího práva na soudní ochranu a zákazu rovného zacházení. 7. Zadruhé, stěžovatelka namítá, že neměla čas reagovat na zrušovací usnesení vrchního soudu, bylo-li jí doručeno až současně s napadeným usnesením krajského soudu. Způsob, jakým se s uvedenou námitkou vypořádal vrchní soud ve svém napadeném usnesení, označila stěžovatelka za neakceptovatelný (viz bod 5 shora). 8. Svou věc stěžovatelka označuje jako "skutečně velmi naléhavou", a proto požaduje její přednostní projednání. Navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu, neboť hrozí, že pro nezaplacení soudního poplatku bude soudní řízení o její žalobě zastaveno. Protože žaluje zaplacení náhrady škody z protiprávního jednání vedlejších účastníků, při odložení vykonatelnosti by jim nevznikla újma žádná, kdežto stěžovatelka by přišla o možnost domoci se uvedeného nároku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 12. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými rozhodly o její žádosti o osvobození od soudního poplatku v občanském soudním řízení. Ve své judikatuře týkající se rozhodnutí o osvobození od placení soudních poplatků Ústavní soud opakovaně uvedl, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, přestože se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry o důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem, přehodnocovat. Ústavní soud do rozhodovací praxe obecných soudů o osvobození od soudního poplatku zasahuje výjimečně ve věcech týkajících se buď specifických otázek [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98 ze dne 11