IV.ÚS 2216/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2216/19 ze dne 28. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Julie Budínové, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, advokátkou, sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. dubna 2019 č. j. 18 Co 217/2018-101, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 7. 2019, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), a to z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka byla dne 2. 3. 2012 účastnicí dopravní nehody, při které řídila motorové vozidlo bez uzavřené smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a způsobila škodu na druhém vozidle poškozeného Jiřího Korfa. 3. Vedle toho bylo na základě návrhu stěžovatelky dne 26. 11. 2012 zahájeno u krajského soudu insolvenční řízení vedené pod sp. zn. KSPL 56 INS 29438/2012, v rámci kterého bylo rozhodnuto o úpadku stěžovatelky a povoleno jeho řešení oddlužením (14. 1. 2013), bylo schváleno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (20. 3. 2013), rozhodnuto o schválení konečné zprávy (8. 1. 2014) a o rozvrhu výtěžku zpeněžení mezi nezajištěné věřitele (7. 2. 2014). V rámci tohoto insolvenčního řízení celkem pět věřitelů uplatnilo své pohledávky a tyto byly zcela uspokojeny. Insolvenční řízení bylo ukončeno usnesením o zrušení konkursu ze dne 15. 4. 2014, které nabylo právní moci dne 13. 5. 2014, přičemž k návrhu stěžovatelky bylo toto usnesení opraveno usnesením ze dne 28. 4. 2017 ve výroku I. v první větě tak, že soud bere na vědomí splnění oddlužení stěžovatelky, a byl doplněn výrok II. obsahující osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, přičemž toto osvobození se vztahuje i na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. 4. Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") poté vydal rozsudek pro zmeškání ze dne 3. 10. 2016 č. j. 5 C 89/2016-14, kterým rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 31 200 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 15 084 Kč. Stěžovatelce bylo do vlastních rukou doručeno předvolání k jednání obsahující příslušná poučení podle občanského soudního řádu, avšak stěžovatelka se na jednání bez omluvy nedostavila. Okresní soud tak vyšel z tvrzení vedlejší účastnice obsažených v žalobě jako z tvrzení nesporných. Předmětem řízení byl nárok vedlejší účastnice na zaplacení uvedené částky jako náhrady škody za dopravní nehodu způsobenou stěžovatelkou, když řídila motorové vozidlo bez uzavřené smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a způsobila škodu na vozidle poškozeného. 5. Na základě tohoto rozsudku pro zmeškání byla u soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse nařízena exekuce pod sp. zn. 204 EX 3883/16. Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce, který byl usnesením soudního exekutora odmítnut. O návrhu na zastavení exekuce poté rozhodoval okresní soud, který jej usnesením ze dne 27. 10. 2017 č. j. 10 EXE 905/2016-40 zamítl. O odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodoval krajský soud, který napadené usnesení zrušil a vrátil okresnímu soudu věc k dalšímu řízení, přičemž uložil okresnímu soudu, aby se zabýval otázkou okamžiku vzniku předmětné pohledávky s tím, zda se na tuto pohledávku vztahuje osvobození vzniklé oddlužením stěžovatelky. 6. Usnesením okresního soudu ze dne 10. 8. 2018 č. j. 10 EXE 905/2016-86 okresní soud znovu zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce s tím, že z připojeného spisu vedeného pod zn. 5 C 89/2016 zjistil, že vedlejší účastnice žalovala stěžovatelku o regresní náhradu ve výši 31 200 Kč, kterou za stěžovatelku splnila z garančního fondu. Jde-li o vznik této pohledávky, tato vznikla dne 25. 3. 2015, kdy vedlejší účastnice vyplatila pojišťovně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group (dále jen "pojišťovna") náhradu za vyplacené pojistné. Vedle toho insolvenční řízení stěžovatelky bylo pravomocně skončeno dne 13. 5. 2014, pročež vedlejší účastnice nemohla svoji pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení. Na tomto závěru nic nemění, že dne 28. 4. 2017 bylo opraveno usnesení ze dne 15. 4. 2014 ve výroku I., neboť tato změna nemá žádný dopad na právní moc usnesení o ukončení insolvenčního řízení, která byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku. 7. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu a uvedl, že je s podivem, že v předchozím opravném prostředku stěžovatelka požadovala, aby byla vyřešena otázka vzniku předmětné pohledávky, když jde o otázku, bez jejíhož vyřešení nelze rozhodnout o oprávněnosti návrhu, avšak po jejím vyřešení okresním soudem v dalším opravném prostředku uvedla, že rozhodnutí okresního soudu je zmatečné, neboť soudu v exekučním řízení nepřísluší okamžik vzniku předmětné pohledávky řešit. Nicméně nárok vedlejší účastnice vůči osobě odpovědné za škodu má povahu originárního nároku, který vzniká ode dne, kdy vedlejší účastnice vyplatila z garančního fondu částku pojišťovně, která poškozenému vyplatila pojistné plnění. Insolvenční řízení stěžovatelky bylo zahájeno dne 26. 11. 2012 a lhůta pro přihlášení pohledávek skončila dne 13. 2. 2013, řízení bylo pravomocně skončeno dne 13. 5. 2014. Pohledávka vedlejší účastnice tak vznikla až po skončení insolvenčního řízení. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že opravným usnesením krajského soudu ze dne 28. 4. 2017 bylo upraveno usnesení ze dne 15. 4. 2014, kterým bylo insolvenční řízení skončeno, šlo pouze o formální úpravu. II. Argumentace stěžovatelky 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že žila v domnění, že je oddlužena, pročež předvolání k jednání okresního soudu nevěnovala pozornost a tohoto jednání se dne 3. 10. 2016 nezúčastnila a okresní soud následně vydal rozsudek pro zmeškání, což vedlo k nařízení exekuce. Po dobu více než tří let od dopravní nehody se na stěžovatelku ve věci dotčené pohledávky nikdo neobrátil, přičemž stěžovatelka mezitím úspěšně prošla oddlužením. Byla přesvědčena, že tato záležitost, i pokud by nebyla urovnána poskytnutým finančním plněním ihned po nehodě, byla s konečnou platností vyřešena nejpozději rozhodnutím insolvenčního soudu o osvobození od neuhrazených pohledávek. Rozhodnutí exekučních soudů je tak pro stěžovatelku velice překvapivé a nabourává její důvěru v Českou republiku jako právní stát. 9. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že exekuovaná pohledávka vedlejší účastnice vznikla dne 25. 3. 2015, kdy byla vyplacena pojišťovně z garančního fondu náhrada za pojistné plnění vyplacené poškozenému. Tato pohledávka měla být uplatněna v rámci insolvenčního řízení stěžovatelky a jejímu uplatnění nebránila žádná objektivní překážka. Na exekuovanou pohledávku se nepochybně vztahuje osvobození od placení pohledávek ve smyslu usnesení krajského soudu, pročež je dán důvod pro zastavení exekuce. Argumentace stěžovatelky je podpořena závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4274/18 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.