IV.ÚS 2217/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2217/23 ze dne 17. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2023 č. j. 30 Cdo 1551/2023-173, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2023 č. j. 19 Co 9/2023-137 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 11 C 83/2022-103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení jako odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 30 000 Kč, ve zbytku ji zamítl. Při rozhodování o nákladech řízení obvodní soud použil § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a přiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. 3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu změnil tak, že v rozsahu částky 10 000 Kč a jí odpovídajících úroků žalobu zamítl. Ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil. Na základě § 224 odst. 2 občanského soudního řádu městský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž opět přistoupil k použití § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a stěžovatelce přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. 4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť žádná z jí předložených otázek přípustnost dovolání nezaložila. II. Argumentace stěžovatelky 5. Jádrem stěžovatelčiny argumentace je polemika s nedostatečnou výší odškodnění, kterého se jí dostalo. Stěžovatelka předkládá různé výpočty, jimiž srovnává výši odškodnění s cenou kávy v kavárně, oběda v restauraci, výší minimální mzdy, cenou chleba nebo benzínu. 6. Tím, že obecné soudy dle stěžovatelky bagatelizovaly její nárok na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, mělo dojít k vyprázdnění materiálního obsahu jejích nároků. Rozhodnutí obecných soudů proto podle stěžovatelky porušují její ústavně zaručená základní práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (s výjimkou uvedenou níže v bodu 9), která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (s výjimkou uvedenou níže v bodu 10). Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. 8. Stěžovatelka ústavní stížností napadá i vyhovující výrok I rozsudku obvodního soudu, který byl výrokem I rozsudku městského soudu zčásti potvrzen (20 000 Kč s příslušenstvím) a zčásti změněn (10 000 Kč s příslušenstvím). V rozsahu, ve kterém byl potvrzen, není stěžovatelka zjevně subjektivně oprávněna ústavní stížnost podat, neboť v tomto rozsahu jí bylo vyhověno. To samé platí ohledně výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu, kterým potvrdil vyhovující výrok I rozsudku obvodního soudu. 9. V rozsahu, kterým byl změněn výrok I rozsudku obvodního soudu (10 000 Kč s příslušenstvím), a v nákladovém výroku III, pak není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Není totiž povolán rušit, co již bylo změněno, potažmo odklizeno rozhodnutím městského soudu. Vzhledem k tomu, že městský soud svým rozsudkem částečně změnil rozsudek obvodního soudu, sám znovu postupem podle § 224 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodoval výrokem II rozsudku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, tedy i před obvodním soudem jako soudem prvního stupně. Rozhoduje-li odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, je tím automaticky nahrazen nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by to bylo třeba výslovně vyjadřovat ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 12. Ústavní soud se k problematice odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, která tvoří jádro předložené ústavní stížnosti, již mnohokrát vyjádřil [viz např. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16 (N 45/88 SbNU 615)]. Jeho přístup vychází z teze, že trestní stíhání (a to zejména trestní stíhání, které trvá po mnoho let a je ukončeno konstatováním, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem) představuje velmi závažný zásah do právní sféry jednotlivce. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonně vedeným trestním stíháním přitom neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů demokratického právního státu. Ústavní soud si však je současně vědom okolnosti, že určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné a že tyto těžkosti plynou již ze samotné nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Zhodnocení intenzity újmy závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému "tabulkovému přístupu". Na druhé straně je však nutno zajistit, aby i zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou státem bylo přiznáváno s respektem k principu rovnosti před zákonem a aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné právní ochrany. 13. Obecné soudy v napadených rozsudcích zaujaly k řešení tohoto problému postoj, který je rozumný a jenž je Ústavním soudem obecně přijímán [viz nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773)], tj. pokusily se srovnat intenzitu zásahu a s tím spojenou výši zadostiučinění s podobnými případy řešenými soudní praxí. Toto srovnání přitom musí být provedeno důkladně a zejména přezkoumatelně tak, aby z něj bylo dostatečně patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledává odlišnosti. 14. Obecné soudy přitom ve svém postupu vyšly z judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), která stanoví základní kritéria pro srovnávání případů a určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. T