IV.ÚS 2219/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2219/23 ze dne 22. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Tomáše Adamce, Mgr. Jana Bendy, Mgr. Zbyňka Bidzinskiho, Ing. Luboše Dernera, Mgr. Michala Heldenburga, Mgr. Michala Horuty, Mgr. Tomáše Kauby, Mgr. Milana Kocourka, Ing. Jana Krále, Mgr. Jana Kulhánka, JUDr. Vlastislava Lexy, Ing. Jaroslava Macháčka, Ing. Filipa Pohančeníka, Ph.D., Mgr. Jaroslava Popílka, Mgr. Marka Součka, Mgr. Petra Strupka, Ing. Vladimíra Šídy, Mgr. Jana Štimáka, JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., Ing. Lukáše Filipa, Tomáše Libenského a Mgr. Tomáše Svobody, všech zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 362/2020-81 ze dne 19. června 2023, a s ní spojeném návrhu na vyslovení neústavnosti § 76 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění účinném od 1. března 2002, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich práva podle čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 4 ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě samostatně i ve spojení s čl. 14 Úmluvy a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. S ústavní stížností spojují návrh, aby Ústavní soud vyslovil, že § 76 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění účinném od 1. března 2002, byl v rozporu s ústavním pořádkem. 2. Z ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí se podává, že v průběhu dubna 2003 nastoupili stěžovatelé k výkonu základní vojenské služby, do které byli povolání na základě zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon). Tuto službu vykonávali všichni stěžovatelé přibližně po dobu jednoho roku, tedy až do okamžiku propuštění do zálohy. Na základě § 76 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění účinném od 1. března 2002, bylo stěžovatelům měsíčně vypláceno služné ve výši od 500 Kč do 750 Kč, přičemž konkrétní výše služného se odvíjela od dosažené hodnosti vojáka. 3. Za období výkonu základní vojenské služby stěžovatelé nárokovali doplacení rozdílu mezi výší minimální mzdy a služného. Tento nárok jim rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky č. j. 37/2008-1416 ze dne 9. prosince 2008 nebyl přiznán. Proti rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání k vedlejšímu účastníkovi. Po několika zrušujících rozsudcích správních soudů ministr obrany rozhodnutím č. j. MO 165845/2017-7542KM ze dne 24. srpna 2017 změnil rozhodnutí náčelníka generálního štábu a žádost stěžovatelů o dorovnání rozdílu mezi výší minimální mzdy a služného, vyplaceného jim jako vojákům základní služby za dobu skutečně vykonané vojenské služby, zamítl. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 6 Ad 27/2017-102 ze dne 22. října 2020 žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí ministra obrany zamítl. 5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku městského soudu jako nedůvodnou. Nepřisvědčil námitce stěžovatelů, že by rozsudek městského soudu byl nepřezkoumatelný. Zabýval se tím, zda výkon základní vojenské služby naplňuje znaky závislé práce. Pak by měla stěžovatelům náležet adekvátní odměna za vykonanou práci. Souhlasil ale s městským soudem, že závislá práce a základní vojenská služba jsou vykonávány z odlišných důvodů. Závislá práce je primárně vykonávána za účelem zajištění obživy, zatímco primárním účelem výkonu základní vojenské služby je příprava k obraně státu. V tom Nejvyšší správní soud spatřuje podstatný rozdíl ve vzniku vztahů v rámci závislé práce, která je čistě konsenzuální, oproti vztahům základní vojenské služby, které jsou vztahy sui generis a mají veřejnoprávní a autoritativní charakter. Podpůrné využití zákoníku práce, a tak i čl. 28 Listiny, jsou tak podle Nejvyššího správního soudu vyloučeny. 6. Nejvyšší správní soud se věnoval i námitce srovnání výkonu vojáků základní vojenské služby s výkonem vojáků z povolání. Činnost vojáků z povolání je vykonávána jako služební poměr a jde tak o jistý druh závislé práce a z hlediska vojáků je jejím účelem zajištění obživy. Oproti činnosti vojáků základní vojenské služby je činnost vojáků z povolání vykonávána dlouhodobě a kontinuálně. To přispívá k potřebě takovou činnost řádně finančně ohodnotit. Nejvyšší správní soud tak nepovažuje srovnání za přiléhavé. 7. S městským soudem se Nejvyšší správní soud shodoval i v názoru na možné porušení práva na práci uvedeného v čl. 26 odst. 3 Listiny. Podle stěžovatelů během jejich výkonu základní vojenské služby došlo k omezení možnosti získávat prostředky pro své životní potřeby prací a za výkon základní vojenské služby neobdrželi adekvátní kompenzaci. Názor Nejvyššího správního soudu je však takový, že zásah nebyl nepřiměřený. Šlo o zásah, který netrval nepřiměřeně dlouhou dobu a byl učiněn v mladém věku odvedenců, čímž byla šetřena jejich pracovní kariéra a rodinný život, které jsou v této době zpravidla ve své počáteční fázi. Zmíněného práva se lze navíc podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. 8. Nejvyšší správní soud se domnívá, že stát není povinen poskytovat finanční náhradu za veškeré činnosti podle čl. 9 odst. 2 Listiny rovnoměrně, protože výše této náhrady bude záviset na účelu konkrétní činnosti. Služné v tomto případě plní primárně funkci alimentační, přičemž bude menšího rozsahu, a zbytek je zajištěn naturálním plněním a případně též nástroji systému sociálního zabezpečení. Stimulační a kompenzační funkce jsou u služného kompletně upozaděny. 9. Námitka, že výkonem základní vojenské služby bez náležité kompenzace, resp. bez zajištění minimálního standardu poskytování základních lidských potřeb, došlo k porušení jejich práva na zachování lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny, je podle městského soudu i Nejvyššího správního soudu mylná. Dle zjištění městského soudu byli stěžovatelé během výkonu základní vojenské služby po celou dobu dostatečně materiálně zajištěni. Vedle nároku na služné bylo možné také čerpat podporu ze systému sociálního zabezpečení. Aby došlo k narušení lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny, muselo by navíc být se stěžovateli zacházeno jako s objekty. K tomu však nedocházelo. Při nemožnosti plnění svých civilních závazků, a tedy i závazků vůči jiným osobám, nešlo o porušení lidské důstojnosti stěžovatelů, neboť stát není povinen hradit veškeré výdaje plynoucí z jejich občanského života. Od odvedenců se tak očekává, že se během výkonu základní vojenské služby musí uskromnit. K takovému výkladu došel městský soud a Nejvyšší správní soud interpretací čl. 30 odst. 2 Listiny. 10. Nejvyšší správní soud se v poslední řadě věnuje stěžovateli namítanému porušení zásady rovnosti. Dle jeho názoru nedošlo k diskriminaci stěžovatelů ve srovnání s jinými odvedenci, kteří však nebyli povoláni k výkonu základní vojenské služby. Věnuje se výkladu zákonného slovního spojení "podle potřeb ozbrojených sil" a následně dochází k závěru, že Armáda České republiky je sama schopna co nejlépe zhodnotit, co je momentální potřebou ozbrojených sil tak, aby mohly účinně vykonávat svou funkci obrany České republiky. Dále namítá, že výběr stěžovatelů byl do jisté míry dílem náhody a šlo o naplnění zcela neutrálního kritéria "potřeb ozbrojených sil". K porušení zásady rovnosti však nemohlo dojít ani ve srovnání s jinými osobami, jako jsou ustanovení opatrovníci, advokáti a další. Zde Nejvyšší správní soud shledal povahu jednotlivých činností vykonávanou těmito osobami jako odlišnou a stěžovatelé tak s nimi nebyli ve srovnatelném postavení. II. Argumentace stěžovatelů 11. Vůči napadenému rozhodnutí stěžovatelé v ústavní stížnosti formulují pět okruhů námitek. Jde o pojetí základní vojenské služby jako závislé práce, porušení principu proporcionality, porušení