IV.ÚS 2221/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 N 48/72 SbNU 543 Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 31. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ve věci ústavní stížnosti Lukáše Semeckého, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Hellichova 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 EC 87/2012-131 ze dne 19. dubna 2013, jímž byl stěžovatel zavázán zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 690 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady zákonného příspěvku za provozování vozidla bez pojištění odpovědnosti a jímž mu byla uložena povinnosti nahradit náklady řízení, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Lubomírem Vdovcem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 EC 87/2012-131 ze dne 19. dubna 2013 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 EC 87/2012-131 ze dne 19. dubna 2013 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen " Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. 2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud") sp. zn. 42 EC 87/2012 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se na stěžovateli domáhal zaplacení částky 1 690 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že v souladu s § 15 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti") zjistil, že stěžovatel je vlastníkem blíže specifikovaného osobního automobilu tovární značky AUDI (dále jen "vozidlo stěžovatele"), přičemž k vozidlu stěžovatele vedenému v centrálním registru vozidel (dále jen "registr") nebylo v období ode dne 27. srpna 2009 do dne 16. září 2009 (dále jen "rozhodné období") uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen "pojištění odpovědnosti"). Stěžovatel nárok neuznal a tvrdil, že dne 28. července 2009 bylo vozidlo stěžovatele přihlášeno a byly vydány technický průkaz a osvědčení o registraci podmíněně na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy s tím, že podmínka zahrnovala provedení technické prohlídky a evidenční kontroly do 15 dnů, neboť vozidlo stěžovatele v dané době nemělo platnou technickou prohlídku. Protože tak nebylo možné pro technický stav vozidla stěžovatele učinit, bylo evidenčně vráceno do stavu "v převodu", a nebylo tedy možné provádět žádné administrativní úkony spojené s registrem. Tyto skutečnosti podle stěžovatele prokazovaly, že vozidlo stěžovatele nebylo provozuschopné, tudíž nemohlo být provozováno na pozemních komunikacích. Stěžovatel na něm podle ústavní stížnosti pracoval v garáži na soukromém pozemku až do dne 5. ledna 2010, kdy bylo po výměně karoserie přistaveno k technické prohlídce, které po technické stránce vyhovělo, a následně byla provedena jeho registrace. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 690 Kč se specifikovaným příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 6 427 Kč. II. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že přestože se jedná o bagatelní spor, má právo navrhovat důkazy a domáhat se provedení důkazů, které zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") připouští jako způsobilé k prokazování účastníkových tvrzení. Vzhledem k zásadě rovnosti stran je podle ústavní stížnosti soud povinen rovnocenným způsobem přihlížet k důkazům označeným žalobcem, jakož i důkazům navrženým žalovaným. I v řízení o tak specifickém nároku, jakým je nárok podle § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti, platí podle stěžovatele zásada, že důkazní břemeno prokázání určitého tvrzení nese strana, která něco tvrdí, a nemělo by platit, že důkazní břemeno neprovozování vozidla nese žalovaný, ale to, že důkazní břemeno provozování vozidla nese žalobce. 4. Stěžovatel namítá, že soud akceptoval v napadeném rozhodnutí argumentaci vedlejšího účastníka (opakovanou v řízeních o nárocích podle § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti na zaplacení zákonného příspěvku nepojištěných), který spojuje vznik povinnosti platit jím vymáhaný zákonný příspěvek s nevrácením registrační značky v případě neprovozování vozidla. Stěžovatel tvrdí, že navzdory tomu, že existuje řada soudních rozhodnutí vycházejících ze závěru, že s nesplněním evidenční povinnosti dle § 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti nelze spojovat vznik povinnosti platit zákonný příspěvek, soud v jeho věci nerozlišil správně hmotněprávní podmínky vzniku nároku podle § 24c ve spojení s § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti a uložil platební povinnosti de facto jako sankci za nesplnění evidenční povinnosti, byť je nesplnění evidenční povinnosti sankcionováno pokutou ve správním řízení. Stěžovatel uvádí, že nejen on, ale i např. senát 109 EC Okresního soudu v Trutnově je toho názoru, že taková praxe odporuje čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel na podporu svého názoru cituje z rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 109 EC 180/2012-89 ze dne 15. února 2013. 5. Stěžovatel má za to, že skutečnost, že nesplnil zákonem stanovenou povinnost vrátit registrační značku, zakládá pouze odpovědnost za přestupek dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti [pozn. správně se jedná o § 16 odst. 1 písm. b)]. Předmětem řízení o nároku vedlejšího účastníka přitom podle stěžovatele nebyla sankce za nevyřazení vozidla stěžovatele z evidence, ale příspěvek za provoz vozidla bez pojištění odpovědnosti. Povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je dle názoru stěžovatele a podle § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti spojena s provozováním vozidla, nikoliv s pouhým držením vozidla, které nebylo, byť i jen dočasně vyřazeno z evidence vozidel. 6. Stěžovatel namítá, že již z jeho odporu proti platebnímu rozkazu, jakož i z jeho následného vyjádření muselo být soudu zřejmé, že vozidlo stěžovatele provozováno nebylo a nemohlo být, jelikož nebylo provozuschopné a způsobilé provozu na veřejně přístupných pozemních komunikacích, a tato skutečnost byla též prokazována důkazy přiloženými k odporu. Z prokázaného technického stavu vozidla stěžovatele podle ústavní stížnosti vyplývá, že bylo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, neboť bylo bouráno na přední část, chyběl přední nárazník a přední světlomety. Vozidlo stěžovatele tedy bylo v rozhodném období nepojízdné a nemohlo být provozováno na pozemních komunikacích s ohledem na § 38 odst. 1 písm. e) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., (dále jen "zákon o silničním provozu"). Navíc podle ústavní stížnosti stěžovatel důkazem přiloženým k odporu - potvrzením vedlejšího účastníka o ukončení případu č. 7009187108 - doložil, že v souvislosti s předcházejícím obdobím roku 2009 sám vedlejší účastník uznal, že stěžovatel není povinen zákonný příspěvek za předmětné vozidlo z důvodu neprovozování platit. Přitom technický stav vozidla stěžovatele byl v rozhodném období stejný. 7. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací vedlejšího účastníka, že vozidlo bylo v rozhodném období v registru vedeno jako provozované, neboť podle vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, do registru se zapisují evidenční údaje týkající se silničních motorových vozidel a přípojných vozidel, zvláštních motorových vozidel, avšak předmětem zapisovaných skutečností nejsou údaje o tom, jestli je nebo není vozidlo provozované. Se skutečností, že vozidlo je zapsáno v registru, tak podle stěžovatele nelze v žádném případě spojovat závěr, že vozidlo je provozované. Vozidlo, které je dlouhodobě odstaveno z důvodu nutnosti jeho opravy, pak objektivně nemůže být provozované. Navíc vozidlo stěžovatele nemohlo být formálně vyřazeno z registru, pokud bylo ve stavu tzv. "v převodu". Tvrzení,