IV.ÚS 2221/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2221/23 ze dne 15. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti spolku Dobře zapsaný spolek, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2023 č. j. 2 As 125/2022-55 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2022 č. j. 3 A 13/2022-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 35 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatel žalobou podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), domáhal (po změně žaloby ze dne 25. 4. 2022) určení toho, že vedlejší účastník v rozporu s mezinárodními závazky a se závazky vyplývajícími z ústavního pořádku byl nečinný a nepřijal opatření ke snižování emisí skleníkových plynů a eliminaci mikroplastů na území České republiky, aby tak zamezil nadměrnému používání respirátorů, ústenek a testovacích sad v souvislosti s onemocněním Covid 19 za období od 1. 9. 2020 do 13. 4. 2022, čímž nezákonně zasáhl do práv stěžovatele, zejména do práva na příznivé životní prostředí zaručeného v čl. 35 Listiny. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem připustil změnu žaloby (výrok I), (změněnou) žalobu zamítl (výrok II) s odůvodněním, že v posuzované věci nebyly splněny všechny z pěti kumulativních podmínek pro přiznání ochrany podle § 82 s. ř. s., konkrétně podmínky zkrácení stěžovatele na jeho právech, nezákonnosti zásahu a přímého dotčení stěžovatele, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry městského soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že správní soudy nepřípustně omezily jeho aktivní legitimaci (jako environmentálního spolku) soudně se domáhat nápravy nečinnosti státního orgánu ve věci ochrany životního prostředí a dopadů klimatické změny. Byť městský soud neodmítl žalobu stěžovatele pro nedostatek procesní legitimace, fakticky ji zamítl z důvodu nesplnění druhé podmínky testu ochrany podle § 82 s. ř. s. (že zásahem nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech) a páté podmínky (že zásah nebyl zaměřen proti stěžovateli). Uvedené fakticky představuje odepření možnosti, aby se ochrany před dopady klimatických změn a znečišťování životního prostředí v důsledku nečinnosti státních orgánů v této oblasti domáhaly u soudů spolky. Stěžovatel je přesvědčen, že je do jeho práv zasaženo poškozováním životního prostředí a nerespektováním nebezpečí změny klimatu soustavným a výrazným zvyšováním ekologické zátěže životního prostředí skrze respirátory, ústenky a odpad z testování. Stěžovatel uvádí, že předložil soudu celou řadu vědeckých článků a jiných odborných podkladů, které dosvědčují, že respirátory, ústenky, testy a další zdravotnický materiál obsahují značné množství plastů, které ohrožují lidské zdraví a životní prostředí. Stěžovatel namítá, že se městský soud odmítl zabývat jím předloženými důkazy k prokázání důvodnosti žaloby a nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, který konstatoval, že neprovedení důkazů, jakkoliv mohlo být městským soudem příhodněji zdůvodněno, nevedlo k tvrzené nezákonnosti (nepřezkoumatelnosti) rozsudku. Stěžovatel taktéž rozporuje způsob, jakým Nejvyšší správní soud posuzuje splnění páté podmínky pro přiznání ochrany podle § 82 a násl. s. ř. s. (zásah byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo). Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud relativizuje potřebu snižovat stávající hladinu emisí CO2, přičemž z jeho závěrů vyplývá, že nemá smysl, aby se snažil o nápravu jednotlivec, protože dopad jeho činnosti není sám o sobě významný. Závěrem stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud nedostatečně zhodnotil zákonnost postupu vedlejšího účastníka a nepřihlédl k mezinárodnímu kontextu, který by měl vzít Ústavní soud v úvahu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (s výjimkou té části ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá výrok I rozsudku městského soudu, neboť tím bylo vyhověno návrhu stěžovatele na změnu žaloby), který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Ústavní soud na tomto místě pro úplnost dodává, že ústavní stížností ze dne 1. 10. 2023, vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2590/23, stěžovatel brojil proti "Rozhodnutí předsedy Ústavního soudu č. Org 56/23 o změně rozvrhu práce", kterým bylo při současném pozastavení nápadu senátních věcí všem ostatním soudcům přiděleno 45 nově napadlých senátních věcí JUDr. Veronice Křesťanové, Dr., a 46 nově napadlých senátních věcí prof. JUDr. Kateřině Ronovské, Ph.D. V důsledku tohoto postupu byla ústavní stížnost stěžovatele vedená pod sp. zn. IV. ÚS 2221/23 přidělena JUDr. Veronice Křesťanové, Dr., což stěžovatel považoval za jiný zásah orgánu veřejné moci, jímž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud usnesením ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2590/23 ústavní stížnost odmítl s odůvodněním, že napadeným rozhodnutím předsedy Ústavního soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, neboť rozvrh práce byl vydán zákonem předvídaným postupem (v souladu se zákonem a s pravidly stanovenými plénem Ústavního soudu), jeho aplikací nenastal jiný zásah do práv stěžovatele a věc sp. zn. IV. ÚS 2221/23 byla řádně přidělena soudkyni JUDr. Veronice Křesťanové, Dr. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401), dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho použití v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) nebo ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. 9. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou u