IV.ÚS 2222/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2222/23 ze dne 10. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Martiny Dubové, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem, sídlem Jungmannova 26/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2023 č. j. 20 Cdo 1107/2023-782, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2022 č. j. 16 Co 69/2022-756 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. října 2021 č. j. 33 EXE 333/2019-710, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti VALENTER a.s., sídlem U Nikolajky 3325/34, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo, a sice právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka vystupovala jako povinná v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 33 EXE 333/2019. Podáním ze dne 10. 1. 2020 a následnými doplněními stěžovatelka navrhla zastavení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") o návrhu stěžovatelky rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2020 č. j. 33 EXE 333/2019-410 tak, že exekuci zastavil. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") toto rozhodnutí usnesením ze dne 14. 4. 2021 č. j. 16 Co 53/2021-439 zrušil, neboť podle jeho názoru nebyly dány podmínky pro zastavení exekuce a bylo třeba se věcí zabývat znovu. 3. Po zásahu městského soudu rozhodoval opětovně obvodní soud. Výrokem I napadeného usnesení řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce z důvodu zániku vymáhaného práva započtením zastavil a ve zbytku návrh stěžovatelky zamítl. Nepřisvědčil námitce stěžovatelky zpochybňující existenci hmotněprávního nároku vedlejší účastnice. Námitku o nesplatnosti vymáhané pohledávky z důvodu nedoručení oznámení o zesplatnění pohledávky vedlejší účastnice považoval za nedůvodnou. Uzavřel, že splatnost vymáhané pohledávky nastala v souladu se smlouvou. Stěžovatelce byla též uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II). 4. Městský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). Přisvědčil sice stěžovatelce, že potvrzení o převzetí zásilky není veřejnou listinou, avšak to podle názoru soudu ničeho nemění na tom, že i tak může být způsobilé prokázat doručení zásilky. K námitce, že zásilka neobsahovala oznámení o zesplatnění dluhu, městský soud konstatoval, že předpokladem námitky jiného obsahu zásilky je skutečnost, že adresátovi byl obsah zásilky znám. To přitom logicky předpokládá doručení zásilky adresátovi, což ovšem stěžovatelka taktéž zpochybňovala. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu). V jednotlivých částech odůvodnění Nejvyšší soud popsal, proč žádná z námitek stěžovatelky nemůže založit přípustnost dovolání. K námitkám stěžovatelky vztahujícím se k doručení oznámení o zesplnění dluhu a jiného obsahu zásilky Nejvyšší soud uvedl, že jde o zpochybnění právního posouzení věci, budovaného na odlišném skutkovém terénu, než z jakého vyšel při rozhodování městský soud; dovolací soud je ovšem skutkovými zjištěními vázán. K námitkám nicméně Nejvyšší soud dodal, že skutkový závěr o tom, že bylo oznámení o zesplatnění pohledávky doručeno, není zcela zjevně svévolný, ale naopak se z rozhodnutí obvodního soudu jasně podává, na jakém základu a z jakých důkazních prostředků, tento závěr dovodil. Uvedl zároveň, že ani skutečnost, že soud neprovedl důkaz písmoznaleckým posudkem, není svévolnou aplikací práva, neboť je záležitostí volného hodnocení důkazních prostředků obvodního soudu a městského soudu. Dále Nejvyšší soud vypořádal i další námitky stěžovatelky. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručené právo na přístup k soudu tím, že nesprávně posoudil její otázku vymezenou v dovolání jako otázku skutkovou, nikoli jako otázku právní, a proto v tomto rozsahu její dovolání odmítl jako nepřípustné. 7. Obvodní soud a městský soud potom podle názoru stěžovatelky porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť se nedůvodněně odchýlily od očekávaného výkladu podústavního práva. Postup soudů v její věci sebou nese prvky nepřípustné libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, neboť soudy se neodůvodněně odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, týkající se popírání pravosti podpisu na listině. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 10. Ústavní soud předně uvádí, že rozlišování právních a skutkových námitek je sice často obtížně odlišitelné a v případě pochybností je třeba postupovat ve prospěch dovolatele. Na nejednoznačnost rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami přitom reagovala i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle které nemohou být účastníci řízení sankcionováni, pokud mají v dobré víře za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu (srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05). Je však vždy nutno vzít v potaz, zda byl chybným posouzením otázky předložené v dovolání znemožněn přístup dovolatele k soudu z důvodu tvrzené vady dovolání (nevymezením právní otázky) či z jiného důvodu. 11. Jak totiž vyplývá z usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2143/20, samotnou otázku přístupu k soudu však nelze posuzovat zcela shodně u odmítnutí dovolání pro vady a odmítnutí pro nepřípustnost. Zatímco při odmítnutí dovolání pro vady je znemožněn jak přístup k Nejvyššímu soudu, tak přístup k Ústavnímu soudu pro řádné nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy, při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost jde o tzv. kvazimeritorní přezkum a podané dovolání není považováno za vadné, tj. mimo jiné bránící následnému podání ústavní stížnosti. Přistoupí-li Nejvyšší soud ke kvazimeritornímu posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, do samotného práva na přístup k soudu (ať již Nejvyššímu soudu či Ústavnímu soudu) nezasahuje. 12. Ústavní soud taktéž připomíná svou ustálenou judikaturu, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěr Nejvyššího soudu o věcné správnosti napadených rozhodnutí, neboť výklad příslušných právních otázek je primárně úkolem Nejvyššího soudu, jemuž v rámci soustavy soudů přísluší role sjednocování výkladu právních předpisů (např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3019/17). Zároveň platí, že odůvodnění odmítavého usnesení, jakkoliv stručné, se ovšem nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávanou věc [např. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391)]. Porušením práva na soudní ochranu by byl i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat pro vady dovolání, kterými zjevně netrpělo [např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323)]. 13. Požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, napadené usnesení dostálo. Nejvyšší soud srozumitelně, logicky a s odkazem na relevantní rozhodnutí objasnil, proč v posuzované