IV.ÚS 2223/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2223/23 ze dne 3. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Gregoroviče, zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem, sídlem Půlkruhová 813/34, Praha 6 - Vokovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2023 č. j. 23 Co 164/2023-169 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. srpna 2022 č. j. 29 C 66/2022-82, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a zákaz zneužití práv podle čl. 17 Úmluvy. 2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se po stěžovateli (žalovaném) domáhala žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") zaplacení částky ve výši 196 690 859,49 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení získaného stěžovatelem plněním z právního důvodu, který odpadl. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2022 č. j. 29 C 66/2022-82 žalobě co do částky 196 688 880,09 Kč s příslušenstvím vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit uvedenou částku vedlejší účastnici řízení (výrok I). Co do částky 1 979,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Stěžovateli dále uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III) a státu soudní poplatek ve výši 3 566 889 Kč (výrok IV). Bezdůvodné obohacení stěžovatele (§ 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) vzniklo v souvislosti s tím, že pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 10. 2018 č. j. 5 Cmo 169/2018-1232, na jehož základě vedlejší účastnice řízení uhradila stěžovateli částku 202 152 822,56 Kč, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021 č. j. 27 Cdo 149/2019-1291. Vrchní soud posléze rozsudkem ze dne 23. 9. 2021 č. j. 5 Cmo 169/2018-1352, vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovateli částku celkem toliko ve výši 5 463 942,47 Kč. Částka 196 690 859,49 Kč ve výši rozdílu obou částek (vedlejší účastnicí řízení vyplacených 202 152 822,56 Kč a stěžovateli nakonec vrchním soudem přiznaných 5 463 942,47 Kč) pak představovala výši bezdůvodného obohacení, o něž jde ve stávajícím řízení. O náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice řízení rozhodl obvodní soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že vedlejší účastnice řízení měla neúspěch pouze nepatrný. Povinnost k zaplacení soudního poplatku stěžovatelem byla pak odůvodněna podle § 2 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť vedlejší účastnice řízení byla od soudního poplatku osvobozena a stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo a ani nebyl od soudního poplatku osvobozen. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání vedlejší účastnice řízení (toliko proti výroku II) i stěžovatel (proti všem výrokům). O odvolání stěžovatele rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 28. 3. 2023 č. j. 29 C 66/2022-151, poté co usnesením ze dne 3. 2. 2023 č. j. 29 C 66/2022-126, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 2. 2023 č. j. 23 Co 57/2023-147, nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel hodnověrně a v úplnosti nedoložil svoje majetkové poměry, tak, že řízení o odvolání stěžovatele zastavil podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Proti usnesení obvodního soudu o zastavení odvolacího řízení stěžovatel odvolání nepodal a toto usnesení tak nabylo právní moci dne 18. 4. 2023. 5. K odvolání vedlejší účastnice řízení proti rozsudku obvodního soudu ve věci samé následně městský soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2023 č. j. 23 Co 164/2023-169 rozsudek obvodního soudu ve výroku II ve věci samé, jakož i v akcesorických výrocích III a IV, potvrdil (výrok I) a určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Domnívá se, že jsou splněny všechny procesní předpoklady pro projednání jím podané ústavní stížnosti, když proti rozsudku městského soudu ze dne 21. 6. 2023 č. j. 23 Co 164/2023-169 není přípustné dovolání. Nejprve popisuje časové a věcné okolnosti předcházející stávajícímu sporu, jejichž počátek se váže již k roku 2005 (řízení vedená u městského soudu pod sp. zn. 23 Cm 77/2005 a 15 Cm 319/2006). Rovněž se věnuje usnesením, jimiž bylo řízení o jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 29. 8. 2022 č. j. 29 C 66/2022-82 zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku, když jeho návrhu na osvobození od soudního poplatku nebylo vyhověno. V této souvislosti vyjadřuje názor, že splňoval zákonné podmínky pro osvobození od soudního poplatku a rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu považuje za nesprávné. Současně zpochybňuje samotnou povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, jakož i stanovení výše škody za nevyplacené dividendy z akcií a úroky z dividend. Uzavírá, že napadenými rozsudky obvodního soudu a městského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá jak rozsudek městského soudu, tak i rozsudek obvodního soudu. Ústavní soud se mohl zabývat ústavní stížností směřující toliko proti výrokům III a IV rozsudku obvodního soudu a té části výroku I rozsudku městského soudu, kterou byly potvrzeny výroky III a IV rozsudku obvodního soudu, a proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti rozsudku městského soudu není přípustné dovolání. 8. Ohledně výroku I rozsudku obvodního soudu, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 196 688 880,09 Kč s příslušenstvím, je ústavní stížnost nepřípustná. Je to z toho důvodu, že řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu bylo usnesením téhož soudu č. j. 29 C 66/2022-151 zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích kvůli nezaplacení soudního poplatku. Proti usnesení obvodního soudu o zastavení odvolacího řízení stěžovatel nepodal odvolání a toto usnesení tak nabylo právní moci dne 18. 4. 2023. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k výše uvedenému (nepodání odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení) musela být ústavní stížnost stěžovatele v této části odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná. 9. Co se týká výroku II rozsudku obvodního soudu a k němu se vztahující části potvrzujícího výroku I rozsudku městského soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou někým zjevně neoprávněným. Stěžovatel v této části brojí proti výrokům, jimiž mu bylo zcela vyhověno - žaloba byla co do částky 1 979,40 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Stěžovatel tedy subjektivně nemá žádný důvod vymezovat se proti tomuto výroku, a proto v této části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnost