IV.ÚS 2228/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2228/13 ze dne 9. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele I. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Rýnovice, právně zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Sedláčkem, Dlouhá 16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 5 Tdo 461/2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. 6 To 76/2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. 52 T 3/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. z. a trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z. ve znění zákona č. 19/1997 Sb. Za spáchání výše uvedených trestných činů byl stěžovateli uložen úhrnný trest v trvání osmi roků a šesti měsíců. Současně mu byl v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. z. uložen trest zákazu činnosti, a to na dobu osmi roků. Podle ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. z. byl stěžovateli rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, pro případ jeho nesplacení mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Výše citovaným rozsudkem krajského soudu byla stěžovateli společně a nerozdílně s R. L. a M. H. uložena povinnost k náhradě škody ve výši 1.234.000.000,- Kč. Dále mu byla společně a nerozdílně s R. L., M. H. a P. J. uložena povinnost k náhradě škody ve výši 37.700.000,- Kč. Společně a nerozdílně byl stěžovatel zavázán k náhradě škody způsobené s R. L. ve výši 5.000.000,- Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl ohledně stěžovatele rozsudek krajského soudu částečně zrušen, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. z., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody dle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s., a ve výroku dle § 229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. Nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. z. a byl mu v souladu s ustanovením § 209 odst. 5 tr. z. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti na dobu osmi roků a stejně tak mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč. Pro případ, že by stěžovatel peněžitý trest ve stanovené lhůtě nesplnil, byl mu uložen trest náhradní, a to trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců. Hlavní námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož soudy při ukládání trestu nezohlednily celkovou délku trestního řízení. Trestní stíhání stěžovatele pro majetkovou trestnou činnost páchanou v letech 1995-1998 bylo zahájeno sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. ze dne 21. 7. 1998. Délka přípravného řízení činila bezmála sedm let, když obžaloba byla ve věci podána až dne 22. 3. 2005 a první hlavní líčení proběhlo dne 3. 3. 2008. Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem dne 9. 4. 2009. Odvolací soud rozhodl dne 15. 10. 2010 a Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání dne 27. 3. 2013. Celková doba trestního stíhání tak činila více než 15 let. Od doby spáchání trestných činů kladených stěžovateli za vinu uplynulo již více než 18 let. Podle stěžovatele je tak zřejmé, že doba přípravného řízení v délce 7 let a doba, po kterou spis ležel na Krajském soudu v Brně, v délce 4 roky nenaplňuje znaky přiměřené délky trestního řízení tak, jak je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z. lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 5 let. Za zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z. lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí 5-10 let. Stěžovatel, nehledě na skutečnost, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími ve vztahu k výrokům o vině, nesouhlasí zejména s uloženými tresty, jejich výměrou, jakož i postupem soudu při jejich vyměření a zdůvodnění. Uložené tresty jsou podle stěžovatele zcela nepřiměřené, a to zejména vzhledem k účelu trestu, povaze případu, osobě pachatele, délce trestního stíhání, jakož i době uplynulé od spáchání trestné činnosti. Dle judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 554/04 nebo nález sp. zn. I. ÚS 603/06) je nepochybné, že s prodlužující se délkou trestního řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným jednáním pachatele a vynesením konečného rozhodnutí má nepochybně vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. Nelze přitom přehlížet, že trest odnětí svobody je nejpřísnější sankcí předvídanou zákonem. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že od spáchání trestných činů prošla společnost hlubokými změnami v důsledku transformace hospodářské, sociální i právní a byla v mezidobí konfrontována s mnohem složitějšími a nebezpečnějšími formami hospodářské kriminality. Trest odnětí svobody uložený stěžovateli v trvání 7 let jeví se z hlediska účelu či funkce trestu jako čirá represe. V souvislosti s průtahy v řízení odkázal stěžovatel též na judikaturu Ústavního soudu - nález sp. zn. III. ÚS 1094, I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že přiměřenost doby řízení je třeba hodnotit podle okolností konkrétního případu, zejména jeho složitosti a chování účastníků. Ve svém návrhu poukázal stěžovatel rovněž na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 1/2002 a 7 Tz 316/2001, v nichž Nejvyšší soud dospěl k názoru, že trvání řízení po dobu delší šesti let zakládá rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak konstantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je vystavěna na stanovisku, že dobu řízení trvající do pravomocného skončení trestního řízení delší než šest let nelze tolerovat. Lhůta šesti let je tak vnímána jako maximální a musejí existovat opravdu závažné důvody mimo sféru vlivu státu proto, aby bylo ospravedlnitelné řízení delší, a to bez ohledu na jeho složitost. Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 7 Tz 316/2001 uvedl, že dostane-li se právo a povinnost státu na stíhání a potrestání do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, zbavuje se stát svojí nečinností práva na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti. V projednávané věci uplynulo od zahájení trestního stíhání v roce 1998 do doby vydání pravomocného rozhodnutí více než 12 let. Stěžovatel dále upozornil rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, v němž je jednoznačně konstatováno, že při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obžalovaného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. V případě, že ukládaný trest není svojí výší či druhem odpovídající, totiž, že při zohlednění délky řízení se základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem vytratil, je povinností soudu zvolit vhodný způsob nápravy tak, aby byl dodržen požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele na straně druhé. V takových případech je na místě postupovat zejména zmírněním trestu v rámci použité trestní sazby, či snížením mimořádným, pod dolní hranici trestní sazby dle § 40 odst. 1. trestního zákona, případně upustit od potrestání nebo trestní řízení zastavit. Podle náhledu stěžovatele obecné soudy v projednávané věci při volbě druhu trestu nepřihlížely dostatečné k době uplynuvší od údajného spáchání trestného činu a nepřiměřené délce trestního stíhání. V napadených rozhodnutích jsou sice tyto skutečnosti uvedeny, zřejmě s ohledem na ustálenou judikaturu, nicméně z odůvodnění rozsudků není zřejmé, jak konkrétně se úvahy ohledně těchto rozhodných skutečností promítly do výše a druhu uložených trestů. V neposlední řadě napadené rozsudky zohledňují tato kritéria pouze ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody, nikoliv ve vztahu k ostatním uloženým trestům. V této souvislosti je nutné