IV.ÚS 2228/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2228/20 ze dne 29. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dagmar Šodkové, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 32 Cdo 1066/2020-247, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 15 Co 56/2019-210 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. září 2017 č. j. 24 C 45/2014-142, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Sekce realitních služeb s. r. o., sídlem Biskupský dvůr 1152/2, Praha 1 - Nové Město, a 2) obchodní společnosti Realitní společnost České spořitelny, a. s., sídlem Vinohradská 1632/180, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 24 C 45/2014, se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 2 603 266 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit první vedlejší účastnici jako první žalované náklady řízení ve výši 114 240 Kč (výrok II.) a druhé vedlejší účastnici jako druhé žalované náklady řízení ve výši 138 239, 40 Kč (výrok III.). 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 4. 2019 č. j. 15 Co 56/2019-210 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 38 080 Kč (výrok II.) a druhé vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 46 076, 80 Kč. Městský soud dovodil, že nárok na provizi v daném případě stěžovatelce nevznikl, když pouhé zahrnutí zájemců do portfolia nabízených nemovitostí není činností směřující k uzavření konkrétní smlouvy o prodeji či nájmu nemovitostí, ani k uzavření smlouvy za účelem zprostředkování jejich realizace. Městský soud rovněž přisvědčil první vedlejší účastnici, že činnost stěžovatelky mohla představovat pouze první krok před konkrétním jednáním s účastníky možného budoucího právního vztahu. Městský soud souhlasil i s obranou druhé vedlejší účastnice, že není věcně pasivně legitimována, když mezi ní a stěžovatelkou žádný závazkový vztah nevznikl. Za situace, kdy druhá vedlejší účastnice nevyvíjí realitní činnost, pouze poskytuje své obchodní jméno první vedlejší účastnici, nemohl stěžovatelce vůči ní vzniknout tvrzený peněžitý nárok. 4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustným neshledal, neboť stěžovatelka Nejvyššímu soudu nepředložila otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, resp. přeložila otázku, kterou městský soud v napadeném rozhodnutí neřešil, resp. řešil nadbytečně. Proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 13. 5. 2020 č. j. 32 Cdo 1066/2020-247 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že již v odvolacím řízení namítala, že v řízení před obvodním soudem došlo ke změně soudce a v důsledku toho k porušení jejího práva na zákonného soudce. Věc původně projednávala soudkyně Mgr. Miroslava Švarcová, a to při dvou jednáních dne 30. 3. 2016 a 10. 6. 2016 s tím, že další jednání se mělo konat dne 9. 11. 2016, které však bylo odročeno na neurčito z důvodu stáže soudkyně na městském soudě. Následně byla věc přidělena nově jmenované soudkyni Mgr. Michaele Sebokové, LL.M., která v této skutkově i právně složité věci rozhodla při jediném jednání dne 18. 9. 2017 (po třech a půl letech od podání žaloby) bez provedení jakéhokoliv navrženého důkazu a s nesprávným hmotněprávním právním posouzením věci. V době jednání a rozhodnutí dne 18. 9. 2017 přitom již původní soudkyně Mgr. Miroslava Švarcová, zákonný soudce, opět působila u obvodního soudu. 6. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud všechny navržené důkazy paušálně odmítl, aniž by jejich neprovedení odůvodnil. Stěžovatelka uvádí, že soud konkrétně neprovedl důkaz smlouvou o poskytnutí franšízy mezi první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí, výslechem svědků Václava Hlavičky, Ing. Ladislava Šodka a Ing. Otakara Součka, dále důkaz výpisem ze systému první vedlejší účastnice, znaleckým posudkem ke zjištění výše odměny za činnosti vykonané pro první vedlejší účastnici a znaleckým posudkem z oboru ekonomika k ocenění tzv. získatelské provize. Stěžovatelka dále namítá vadné hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho neúplně zjištěný skutkový stav věci. V odvolacím řízení stěžovatelka navrhovala provedení důkazu smlouvou o poskytnutí franšízy mezi první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí, výslechem svědků Václava Hlavičky a Ing. Ladislava Šodka, avšak ani městský soud tyto důkazy bez odůvodnění neprovedl. 7. K nákladovému výroku stěžovatelka namítá, že soudy při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédly k mimořádným důvodům pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, které spočívaly ve špatném zdravotním stavu stěžovatelky a její nepříznivé sociální situaci. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice měly z porušení stěžovatelčiných práv majetkový prospěch, a proto jim nemůže právo na náhradu nákladů řízení vzniknout. 8. Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15 [(N 131/82 SbNU 157), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná], ve kterém se uvádí, že při aplikaci práva by měl být sledován jeden z jeho účelů, a to spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti. Proto je také obecným soudům umožněno, aby se v hraničních případech (rozpor s dobrými mravy, výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku) mohly odklonit od výslovné dikce zákona a rozhodnout v souladu s obecnou společenskou představou o spravedlnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nere