IV.ÚS 2229/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2229/09 ze dne 29. 3. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele V. E., zastoupeného JUDr. Danielem Nevečeřalem, advokátem, Advokátní kancelář Nevečeřal & Mrázková se sídlem Revoluční 24, 430 01 Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009 sp. zn. 3 Tdo 667/2009 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009 sp. zn. 10 To 107/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost výroku o náhradě škody obsaženého v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze a podle § 62 odst. 4 téhož zákona uložil ostatním účastníkům povinnost nahradit mu náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení. II. Z trestního spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 3/2007, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující: Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007 čj. 3 T 3/2007-2779 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák. (zkratka "tr. zák." označuje v tomto usnesení zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v době rozhodování soudů v této věci) a nakládání s nebezpečnými odpady podle § 181e odst.1 tr. zák. účinného k 21. 6. 2006. Odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a k trestu zákazu činnosti, a to zákazu výkonu řídících a manažerských funkcí a podnikatelských aktivit ve firmách s předmětem podnikání v oblasti nakládání s odpady a nebezpečnými odpady a zprostředkování obchodní činnosti v oblasti nakládání s odpady a nebezpečnými odpady na deset let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a 229 odst. 1 tr. ř. Proti citovanému rozsudku podal odvolání stěžovatel, v jeho neprospěch státní zástupce a proti výroku o náhradě škody i jeden z poškozených. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 1 To 3/2008 byl napadený rozsudek zrušen a Krajskému soudu v Hradci Králové byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9. 2008 uznal stěžovatele vinným trestnými činy obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a nakládání s nebezpečnými odpady podle § 181e odst.1 tr. zák. účinného k 21. 6. 2006 a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a shodnému trestu zákazu činnosti jako v prvním rozsudku. O povinnosti nahradit škodu bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 10 To 107/2008 podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestnými činy obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. a nakládání s nebezpečnými odpady podle § 181e odst. 1 tr. zák. účinného k 21. 6. 2006, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon do věznice s dozorem a trestu zákazu činnosti (specifikovanému shodně s rozsudkem soudu prvního stupně) na dobu deseti let. Podle 228 odst. 1 tr. ř. uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě škody Královéhradeckému kraji částku 29 204 229,13 Kč s příslušnými úroky, statutárnímu městu Hradec Králové částku 4 993 701 Kč a obci Libčany částku 500 000 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který zdůraznil, že stěžovatel ve vztahu k užité právní kvalifikaci opakuje argumentaci uplatněnou již v rámci odvolání, odůvodnil svůj závěr, že jednáním stěžovatele byly naplněny všechny znaky trestného činu podle § 180 tr. zák. a navrhl, aby ústavní stížnost byla v neveřejném zasedání odmítnuta. Nejvyšší soud po posouzení věci dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, a proto je usnesením ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 3 Tdo 667/2009 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v těchto skutečnostech: a) Především namítá, že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin obecného ohrožení, ač nebyl splněn minimálně jeden ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to následek. Dle stěžovatele na základě provedeného dokazování nelze učinit spolehlivý závěr, že z prokázaného jednání hrozilo obecné nebezpečí bezprostředně, a proto mělo být jeho jednání posouzeno toliko jako trestný čin nakládání s nebezpečnými odpady podle § 181e odst. 1 tr. zák. Vyslovuje nesouhlas se závěry Vrchního soudu v Praze týkající se formy zavinění u trestného činu obecného ohrožení a s odůvodněním těchto závěrů. b) Dále tvrdí, že i když mu byla jednatelem společnosti udělena generální plná moc, nebyl jedinou osobou jednající za společnost SNOG HK. Za tuto společnost měl jednat i její obchodní zástupce, ustanovený odpadový hospodář a osoba odpovědná za přepravu odpadů. c) Tresty, které mu byly uloženy, jsou nepřiměřeně přísné. d) Dostatečně nebyla soudy řešena výše vzniklé škody. e) Vůči výroku o náhradě škody uplatňuje výhradu i v tom směru, že tento výrok je v rozporu s ustanovením § 420 odst. 1 obč. zák., podle něhož je škoda způsobena právnickou osobou, když byla způsobena při její činnosti těmi, které k této činnosti použila; za případnou škodu je proto v dané věci odpovědná přímo SNOG HK, spol. s r. o. IV. Ústavní soud poté, co se seznámil s trestním spisem a přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ve vztahu k námitce ad e) nepřípustná. Ústavní soud v minulosti již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), je orgánem ochrany ústavnosti a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pouze taková rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. K námitkám uplatněným stěžovatelem Ústavní soud uvádí: Ad a) Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Ve vztahu k námitce údajně mylné právní kvalifikace skutku popsaného v rozsudečném výroku o vině - a k tvrzení stěžovatele, že důsledkem jeho jednání nebyla bezprostřední hrozba obecného ohrožení - konstatuje Ústavní soud, že jedním z principů, představujícím součást práva na spravedlivý proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Toliko v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno soudní rozhodnutí považovat za rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud především uvádí, že námitky vztahující se k užité právní kvalifikaci (trestný čin obecného ohrožení) byly součástí obhajoby stěžovatele v průběhu celého trestního řízení, podstatou odůvodnění obou odvolání, následně zopakovány v dovolání a znovu uplatněny jako zásadní v ústavní stížnosti, přičemž podstata argumentace je stále shodná. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud, posuzující spravedlivost řízení jako celku, se proto musel primárně soustředit na zkoumání otázky, zda soudy odvolací a dovolací, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, se s námitkami stěžovatelem uplatněnými v opravných prostředcích řádně vypořáda