IV.ÚS 2233/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2233/20 ze dne 3. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů P. A., J. B., M. B., Z. B., I. B., L. B., V. B., B. B., Z. Č., J. D., J. D., M. F., I. F., L. F., P. F., J. H., S. H., P. H., T. H., F. H., J. H., K. K., R. K., E. K., H. K., S. K., B. K., M. D. L., L. M., D. M., F. M., E. M., A. O., M. O., S. P., M. P., T. R., J. Ř., J. S., Z. S., A. S., M. Š., A. T., I. T., P. V., J. V., T. V., V. V., Z. V., A. Z. a J. Z., všech zastoupených JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Nad Královskou oborou 41, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. června 2020 č. j. 6 T 262/2015-711, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným usnesením rozhodl v trestní věci L. F. (vedené pod sp. zn. 6 T 262/2015), v řízení o zabrání věci, o žádosti JUDr. Hany Kordové Marvanové účastnit se jako zmocněnec poškozených předmětného trestního řízení a o návrhu poškozených na doplnění dokazování tak, že podle § 206 odst. 3, odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití § 44 odst. 3 trestního řádu per analogiam se poškození (v záhlaví označení stěžovatelé a dále J. M., P. Š., P. V. a M. V.) jako poškození k veřejnému zasedání v řízení o zabrání věci nepřipouštějí. Dále obvodní soud zamítl žádost zmocněnkyně poškozených JUDr. Hany Kordové Marvanové. II. Argumentace stěžovatelů 3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obvodní soud ústavně nekonformním způsobem interpretoval § 43 a násl. trestního řádu. Mají za to, že trestní řád oproti konstatování obvodního soudu, který kladl důraz na skutečnost, že trestní řízení vedené pod sp. zn. 6 T 262/2015 se vztahuje k podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, nezohledňuje, co je objektem konkrétního trestného činu a jaký zájem se chrání, ale pouze bere v potaz, zda v důsledku trestného činu došlo ke způsobení újmy či škody. Skutek, který byl předmětem obžaloby, podle stěžovatelů úzce souvisí s jejich majetkovými nároky, neboť se týká pokusu o vyvedení majetku určeného pro uspokojení nároků poškozených na náhradu škody. 4. Dále stěžovatelé upozorňují na § 22 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, (dále jen "zákon o obětech trestných činů"), podle kterého mají oběti právo v kterémkoliv stádiu trestního řízení učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jejich dosavadní život. Stěžovatelé dovozují, že proto neobstojí konstatování obvodního soudu, podle kterého není možná účast poškozených v řízení o ochranném opatření po pravomocném skončení řízení ve věci samé. 5. Podle stěžovatelů obvodní soud porušil rovněž § 3 odst. 2 a § 7 zákona o obětech trestných činů tím, že nevyhověl žádosti o nahlížení do spisu jím vedeného pod sp. zn. 6 T 262/2015. Toto odepření práva nahlížet do spisu je zjevně svévolné, neboť zcela totožné žádosti stěžovatelů ze dne 3. 6. 2019, která byla podána ze shodných důvodů, bylo týmž soudem vyhověno, a aktuální nedůvodně odlišné rozhodnutí vybízí k úvahám o podjatosti předsedkyně senátu, neboť k zamítnutí žádosti o nahlížení do spisu došlo v přímé návaznosti na nový návrh stěžovatelů na doplnění dokazování a připuštění vstupu do řízení v postavení poškozených. 6. Ústavní soud v průběhu řízení o ústavní stížnosti obdržel přípis spolku Sdružení Maják, který argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti podporuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se domáhali účasti v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé neměli k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Takové zásahy či pochybení obvodního soudu Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 10. Obvodní soud své usnesení založil na konstatování, že účasti poškozených v předmětném řízení o zabrání věci brání "dva aspekty". Jednak "zákon s účastí poškozených v řízení o ochranném opatření, probíhajícímu po pravomocném skončení věci, nepočítá", a jednak čin, pro který byl stíhán L. F. jako účastník ve formě pomoci "není majetkovým deliktem", a proto ani v případě, kdyby došlo k odsuzujícímu rozhodnutí, "nemohla v příčinné souvislosti s jednáním pachatelů, vzniknout majetková újma poškozeným". 11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice (ohledně postavení poškozeného) vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (srov. § 12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [srov. nález ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. I. ÚS 570/99 (N 87/22 SbNU 227)]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména § 43 trestního řádu, který poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. 12. V obecné rovině lze uvést, že institut zabrání věci je reakcí na požadavky plynoucí z pramenů mezinárodního práva veřejného a práva Evropské unie, k tomu lze odkázat především na Úmluvu o praní a vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/1997 Sb.). 13. Ústavní soud ve své judikatuře poukazuje, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické osoby nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a § 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Účelem trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního ř