IV.ÚS 2234/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2234/22 ze dne 29. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti a) Petra Jandáska, b) Ludmily Jandáskové a c) Jana Jandáska, všech zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 24 Cdo 2455/2021-295, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2021 č. j. 38 Co 131/2020-276 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. května 2020 č. j. 5 C 19/2014-249, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Rudolfa Foldyny a Jarmily Foldynové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé podali žalobu, kterou se domáhali určení, že stěžovatel a) je vlastníkem pozemku parc. č. X1, v katastrálním území T., obec T., zapsaného na listu vlastnictví č. X2, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Kyjov (dále také jen "pozemek parc. č. X1") o výměře 842 m2, a vedlejší účastníci jsou bezpodílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. X3, v katastrálním území T., obec T., zapsaného na listu vlastnictví č. X4, vedeném tamtéž (dále také jen "pozemek parc. č. X3") o výměře 395 m2, nebo aby bylo určeno, že bezpodílovými spoluvlastníky posledně uvedeného pozemku jsou stěžovatelé b) a c). Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") nejdříve rozsudkem ze dne 5. 2. 2016 č. j. 5 C 19/2014-76 žalobu zamítl. Po podání odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2017 č. j. 38 Co 252/2016-102 rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 3029/2017-149 odmítl. Následně Ústavní soud nálezem ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1995/18 (N 152/96 SbNU 8) zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu, načež krajský soud usnesením ze dne 31. 10. 2019 č. j. 38 Co 252/2016-181 zrušil původní rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Po uvedeném zásahu Ústavního soudu a následném zrušení původního rozsudku okresního soudu krajským soudem okresní soud napadeným rozsudkem opět žalobu zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že z kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2003, uzavřené mezi stěžovateli b) a c) a vedlejšími účastníky (stejně jako z jí odpovídající smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 5. 2. 2003) jednoznačně plyne vůle stěžovatelů prodat pozemek parc. č. X3, avšak o výměře 647 m2, neboť toto ujednání bylo ve smlouvě výslovně obsaženo. Soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), a to na základě přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. "[p]rávní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem". Je-li v obou smlouvách určitě a jednoznačně písemnou formou vyjádřena vůle smluvních stran učinit předmětem kupní smlouvy pozemek parc. č. X3 o výměře 647 m2, nelze přisvědčit stěžovatelům, že ve skutečnosti chtěli prodat předmětný pozemek toliko o výměře 395 m2. Tvrzená vůle stěžovatelů je v rozporu s jazykovým projevem učiněným v obou písemných smlouvách, a v daném sporu tak lze spatřovat zřetelnou snahu žalobců již jednou učiněný projev vůle měnit. Stěžovatelům okresní soud nepřisvědčil ani v tom, že v kupní smlouvě je ve výměře pozemku písařská chyba, způsobená vedlejšími účastníky, uvádějící tak stěžovatele v omyl. Vymezení předmětu koupě jak ve smlouvě o smlouvě budoucí, tak v kupní smlouvě je totožné. Navíc stěžovatelka při výslechu uvedla, že stěžovatelé měli možnost se před podpisem obou smluv s jejich obsahem seznámit a přečíst si je; následně smlouvy podepsali a písemné vyhotovení těchto smluv také obdrželi. K závěru, že smluvní strany učinily předmětem kupní smlouvy pozemek parc. č. X3 o celé jeho výměře 647 m2 (a nikoli 395 m2, jak tvrdí stěžovatelé), vedla okresní soud i skutečnost, že v žádné ze smluv není odkaz na geometrický plán (ač byl vyhotoven a schválen katastrálním úřadem), kterým měl být pozemek parc. č. X3 rozdělen, a tento geometrický plán nebyl ani nedílnou součástí kupní smlouvy. Okresní soud dodal, že s těmito závěry, včetně adekvátnosti kupní ceny a nemožnosti stěžovatelů převést darovací smlouvou pozemek parc. č. X1 o výměře 842 m2 (což by byla nová výměra podle geometrického plánu), ale pouze 590 m2, se měl ztotožnit i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1995/18. 4. Co se týče namítaného vydržení, shledal okresní soud, že stěžovatelé nemohli být se zřetelem ke všem zjištěným skutečnostem v dobré víře, že jim pozemek náleží. Především poukázal okresní soud na to, že právní titul převodu vlastnictví i zápis v katastru nemovitostí shodně nevyvolávaly pochybnosti o tom, komu sporný pozemek patří. Tvrzené přesvědčení stěžovatelů bylo krátce po podpisu kupní smlouvy a poté při podpisu darovací smlouvy v roce 2004 narušeno, neboť si všimli "písařského chyby" ve výměře, uvedené v kupní smlouvě, a dále je notářka, která sepisovala darovací smlouvu, upozornila na rozdíl mezi skutečným stavem a jejich představou. 5. K odvolání stěžovatelů krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud zdůraznil, že platnost kupní smlouvy, určitost a jednoznačnost projevu vůle, byla soudy všech instancí posouzena shodně (viz výše). Dále krajský soud poukázal na skutková zjištění okresního soudu, s nimiž se zcela ztotožnil; konstatoval, že poté, co stěžovatelka vypověděla, že stěžovatelé byli notářkou upozorněni na nesrovnalosti ve výměře pozemku, jednali o tom s vedlejšími účastníky, avšak vedlejší účastník chtěl věc řešit až po splacení svého úvěru. Ve shodě s okresním soudem tak krajský soud považoval další dokazování dobré víry stěžovatelů za nadbytečné, a ztotožnil se s okresním soudem i v tom, že stěžovatelé vlastnictví pozemku vydržet nemohli. 6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl především k závěru, že právní posouzení věci krajským soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že stěžovatelé staví své právní námitky na odlišném skutkovém stavu, než jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterážto správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé především namítají, že soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1995/18. Podle stěžovatelů obecné soudy nesprávně posoudily jejich dobrou víru, přičemž není pochyb o okolnostech svědčících jejich oprávněné držbě, resp. domnělé držbě pozemku. K tomu tvrdí, že kdyby byli přesvědčeni, že vlastnické právo k pozemku nepřevedli, stěží by toto přesvědčení mohlo narušit zjištění o chybě ve výměře pozemku. To má být zřejmé i z darovací smlouvy, v níž stěžovatelé dali najevo, jaký pozemek darují stěžovateli č. 1, tj. že jde o pozemek včetně sklepu a hospodářské budovy. Tomu odpovídá i názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1995/18. Jejich dobrou víru nemohla narušit informace od notářky o nesrovnalosti ve výměře, neboť stěžovatelé byli vedlejšími účastníky ujišťováni, že jde o pouhé nedorozumění, které není třeba řešit. Stěžovatelé připomínají, že smlouva odkazovala na znalecký posudek, který uvádí jinou výměru než geometrický plán, čemuž odpovídá i nižší kupní cena. Obecné soudy se údajně nezabývaly rozporem mezi sjednanou a zaplacenou kupní cenou, který způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, neboť jde o zastřené právní jednání. Znalecké posudky hodnotily pozemek o výměře 395 m2, nikoli 647 m2. Stěžovatelé také podotýkají, že 11 let odváděli daň z nemovitosti o výměře 842 m2. 8. Dále stěžovatelé poukazují na judikaturu Ústavního soudu, z níž má plynout, že nebyly-li v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně, držitel mohl být v dobré víře, že sporné pozemky vlastní, a tedy k nim vlastnické právo mohl vydržet. Jestliže nadto vlastník trpěl užívání části svého pozemku po řadu let, je zřejmé, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. Již z textu smlouvy mají být pa