IV.ÚS 2236/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2236/21 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obce Popovice, sídlem Popovice 2, a Jana Fily, zastoupených Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, sídlem Mezibranská 579/7, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2021 č. j. 7 As 20/2021-72 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2020 č. j. 63 A 13/2018-152, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, Jiřího Kubíka a Róberta Kafky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11, 35, 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva stěžovatelky na samosprávu. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že první vedlejší účastník dne 5. 10. 2016 vydal opatření obecné povahy č. j. 2891/16/Z 29 (Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje, dále jen "ZÚR JMK"), kterým mimo jiným vymezil koridory DS14 pro dálnici D52/JT Rajhrad - Chrlice II (D2), DS04 pro dálnici D52 Pohořelice - Mikulov - hranice ČR/Rakousko a DS39 pro silnici II. třídy II/425 Rajhrad - Modřice. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka cítila být dotčena na svých právech uvedenými záměry, podala spolu s druhým a třetím vedlejším účastníkem (dále též jako "navrhovatelé") ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 21. 12. 2018 návrh na zrušení uvedeného opatření obecné povahy v rozsahu vymezeném uvedenými záměry. Stěžovatel jako osoba zúčastněná na řízení rovněž uplatňoval svá práva, neboť se nemovité věci v jeho vlastnictví nachází v uvedených koridorech. 3. Krajský soud návrh zamítl napadeným rozsudkem. Nejprve uvedl, že stěžovatelka je jako obec na území vedlejšího účastníka oprávněna navrhnout zrušení jeho opatření obecné povahy přímo podle § 101a odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), aniž musí tvrdit dotčení svých práv. Tvrdili-li navrhovatelé, že při pořizování ZÚR JMK nebylo provedeno kvantitativní vyhodnocení SEA a vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů, odkázal krajský soud na body 471 a násl. svého rozsudku ze dne 20. 12. 2017 č. j. 65 A 3/2017-931, ve kterém se zákonností ZÚR JMK zabýval, a který potvrdil Nejvyšší správní soud v (navazujícím) rozsudku ze dne 30. 5. 2019 č. j. 2 As 122/2018-512. Z nich se podává, že záměr byl řádně identifikován a vyhodnocen (včetně posouzení vlivů dotčených staveb s ostatními dopravními tepnami), neboť navrhovatelé uplatňují téměř totožné námitky jako v odkazované věci, krajský soud považuje takový odkaz za dostačující. Krajský soud zdůraznil, že ZÚR JMK výslovně stanoví při hodnocení SEA navrhovaná opatření k vyloučení, snížení či zmírnění negativních vlivů, která jsou závazná pro další fáze územního plánování (např. protihluková opatření, vegetační úpravy komunikace, průchodnost území, minimalizace průjezdů nákladních vozidel a stavební techniky přes obytnou zástavbu obcí atp.). Míra podrobnosti odůvodnění ZÚR JMK odpovídá tomu, že jde o koncepční dokument. Krajský soud dále zdůraznil, že navrhovatelé byli v procesu pořizování ZÚR JMK pasivní a v navazujících procesech lze optimalizovat jednotlivé záměry. Krajský soud zamítl návrh stěžovatelů na provedení několika důkazů, neboť jsou zčásti součástí správního spisu, kterým se nedokazuje, zčásti je shledal nadbytečnými či nerelevantními s odkazem na rozsudek sp. zn. 65 A 3/2017, a zčásti nově zamítl jako nadbytečné, neboť se týkaly tvrzení o nesprávnosti vymezení rychlostní silnice R52 v politice územního rozvoje, která není předmětem daného řízení. 4. Proti napadenému rozsudku krajského soudu brojili stěžovatelé kasační stížností, kterou zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud považoval odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu za dostatečné, přestože také odkazoval na jiná rozhodnutí; argumentace stěžovatelů je téměř totožná jako navrhovatelů ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 65 A 3/2017. Stěžovatelé argumentaci nerozvíjí, nereagují na konkrétní tvrzení krajského soudu. Rozhodné je, že odůvodnění ZÚR JMK dostatečně zohledňuje vlivy jednotlivých záměrů na obyvatelstvo, zdraví a složky životního prostředí. Vlivy byly popsány a kvantifikovány. Odůvodnění ZÚR JMK zohledňuje existující komunikace a umožňuje zavedení kompenzačních opatření. Není-li vyplněno několik kolonek v tabulce "D2 Chrlice II - Brno, jih ...", nejde o závažné nedostatky, neboť nemají vliv na celkovou zákonnost ZÚR JMK. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že krajský soud v rozsudku sp. zn. 65 A 3/2017 a Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 As 122/2018 reagovaly i na tvrzení stěžovatelů o nedostatečném posouzení dalších variant řešení, dopravního modelování a vlivů na životní prostředí. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že zásady územního rozvoje nemusí vždy označit všechny subjekty v daném území a u nich určit konkrétní kompenzační, zmírňující či jiná opatření; takový požadavek nevyplývá ani z účelu institutu. K tvrzení stěžovatelů, že důraz na hodnocení vlivů při pořizování zásad územního rozvoje je o to silnější, nezpracovává-li se při uvedení územního plánu do souladu s územně plánovací dokumentací kraje, Nejvyšší správní soud uvedl, že uvedené tvrzení stěžovatelé nepředložili v řízení před krajským soudem, a proto je nepřípustné podle § 104 odst. 4 in fine s. ř. s. Konečně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že do samosprávy zasahuje toliko omezeně; jde o nalezení rovnováhy mezi dotčenými zájmy. Uvedl rovněž, že právní řád poskytuje prostředky k ochraně práv i v navazujících procesech [zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), či zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, vše ve znění pozdějších předpisů]. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že správní soudy v jejich věci rozhodly paušálně toliko s odkazy na jiné věci a nedostatečně zhodnotily individuální okolnosti jejich návrhu a konkrétní argumentaci. Správní soudy sice při posouzení oprávněnosti stěžovatelů k podání návrhu uznaly, že jejich práva byla ZÚR JMK dotčena, avšak tuto skutečnost nezohlednily ve věci samé. 6. V konkrétnostech stěžovatelé tvrdí následující. Stěžovatelka zaprvé považuje za "neudržitelné" tvrzení Nejvyššího správního soudu o tom, že zásady územního rozvoje nemusí výslovně označit všechny subjekty v daném území. Zadruhé, správní soudy "zcela opomenuly" vypořádat tvrzení, že stěžovatelka nebyla zmíněna u posouzení SEA, že na její území budou působit kumulativně dva dopravní koridory a že posouzení SEA postrádá kvantitativní vyhodnocení a dopravní model. Zatřetí, jejich tvrzení o tom, že důraz na hodnocení vlivů při pořizování zásad územního rozvoje je silnější, nebyl tzv. novotou, nýbrž "reakcí na napadený rozsudek krajského soudu". 7. Začtvrté, Nejvyšší správní soud měl předložit věc rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2019 č. j. 3 As 80/2017-74 správní soud provede a zohlední takový důkaz, který navrhovatel v řízení o návrhu na zrušení zásad územního rozvoje navrhne k provedení a jehož obsahem je zpochybnění věcné správnosti některého z relevantních odborných podkladů. Krajský soud přitom ve věci stěžovatelů nakládal s odbornými podklady "obdobně chybně" jako správní soud v odkazované věci. Zapáté, správní soudy chybně tvrdí, že stěžovatelé mají možnosti bránit svoje práva v navazujících procesech, ač posouzení celkových negativních vlivů již posuzováno nebude. Nejvyšší správní soud nadto chybně odkázal na zákon o vyvlastnění, namísto zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů, který naopak práva dotčených subjektů omezuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní s