IV.ÚS 2237/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2237/14 ze dne 8. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Pavla Gregůrka, právně zastoupeného advokátem JUDr. Václavem Hochmannem, Rašínova 68, Zlín, za vedlejšího účastenství Boženy Hlavínové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. 30 Cdo 1685/2014-299, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. 2. 2014 č. j. 59 Co 21/2014-248 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 12. 2013 č. j. 36 C 78/2012-197, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Dne 28. 4. 2000 uzavřeli stěžovatel a vedlejší účastnice smlouvu o půjčce, na základě které poskytl stěžovatel vedlejší účastnici půjčku ve výši 109.000,- Kč. Za účelem zajištění byla mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce. Na základě této smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch stěžovatele do katastru nemovitostí, a to s právními účinky ke dni 28. 4. 2000. Po dvanácti letech sdělila vedlejší účastnice stěžovateli, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva považuje za absolutně neplatnou pro absenci ujednání o vypořádání se v případě, když vedlejší účastnice nevrátí stěžovateli poskytnutou půjčku řádně a včas. Právní zástupce vedlejší účastnice poukázal rovněž na to, že smlouva o zajišťovacím převodu práva vykazuje znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě. Přesto, že stěžovatel projevil ochotu poskytnout vedlejší účastnici v případě zaplacení dlužné částky součinnost za účelem zápisu její osoby do katastru nemovitostí, ta této možnosti nevyužila a v květnu 2012 podala proti stěžovateli žalobu na určení vlastnického práva k bytové jednotce. Po proběhlém soudním řízení vyhlásil Okresní soud ve Zlíně dne 18. 9. 2012 rozsudek č. j. 36 C 78/2012-83, kterým žalobě vedlejší účastnice vyhověl. Důvodem takového postupu byl závěr, že sporná smlouva o zajišťovacím převodu práva vykazuje všechny znaky propadné zástavy. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud dne 2. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 907/2013-180 tak, že rozsudek nalézacího soudu a usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom vyšel z toho, že je třeba přihlédnut k výjimečným okolnostem případu spočívajícím v dlouhodobé nečinnosti vedlejší účastnice, jakožto i reflektovat judikaturu a právní nauku z doby uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Dne 10. 12. 2013 rozhodl ve věci opětovně Okresní soud ve Zlíně, a to tak, že žalobě vedlejší účastnice vyhověl. Okresní soud nezměnil svůj právní názor a uzavřel, že smlouva o zajišťovacím převodu práva vykazuje všechny znaky propadné zástavy. Podle okresního soudu nemohl stěžovatel vlastnické právo ani vydržet, neboť údajně pozbyl dobrou víru. Právní nauku z doby uzavření smlouvy vyložil okresní soud zcela nepochopitelně v neprospěch stěžovatele. Písemné vyhotovení tohoto rozsudku obdržel stěžovatel již dne 11. 12. 2013 po pouhých dvacetišesti hodinách od jeho vyhlášení - uvedené svědčí o tom, že soud prvního stupně měl písemné vyhotovení rozsudku připraveno již předem a poslední jednání ve věci tak nemohlo na právním názoru soudu ničeho změnit. K podanému odvolání byl napadený rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel se zásadně neztotožňuje s právní argumentací obecných soudů a poukazuje na celou řadu, ať již procesních či hmotněprávních pochybení. Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatele překvapivé, neboť koliduje s předchozím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu. Stěžovateli není zřejmé, proč Nejvyšší soud předchozímu dovolání stěžovatele vyhověl, když nyní považuje zajišťovací smlouvu o převodu práva za tzv. propadnou zástavu. K vydržení vlastnického práva Nejvyšší soud uvedl, že stěžovateli vydržecí doba ani nikdy nezačala běžet, neboť nemohl být objektivně v dobré víře. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušné normy podústavního práva a rozhodnutí obecných soudů stojí v příkrém rozporu s celou řadou nálezů Ústavního soudu. Obecné soudy dospěly v předmětné věci nejen k nesprávným skutkovým zjištěním, ale i nesprávným právním závěrům. To se pak týká především smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce ze dne 28. 4. 2000. Nesprávná zjištění se týkají toho, že uvedená smlouva byla vyhodnocena jako tzv. propadná zástava a dále nemožnosti vydržení vlastnického práva k bytové jednotce. Za tzv. jiné vady řízení stěžovatel považuje skutečnost, že obecné soudy nerespektovaly závěry obsažené v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 907/2013-180, vydaného ve věci stěžovatele. Tam uvedený závěr nerespektoval ani sám Nejvyšší soud, když při svém druhém rozhodování v téže věci dospěl ke zcela jiným závěrům, než ve svém předchozím rozhodnutí. Pokud Nejvyšší soud uzavřel, že je zajišťovací smlouva tzv. propadnou zástavou, byla jí nepochybně již i při prvním rozhodování Nejvyššího soudu a postup soudu je pro stěžovatele stěží pochopitelný. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že nalézací soud měl svůj v pořadí druhý rozsudek již předpřipravený před jednáním konaném 10. 12. 2013, což se projevilo i v tom, že soud nijak nereagoval na námitky, které stěžovatel vznesl v rámci svého závěrečného návrhu. Za jinou vadu řízení považuje stěžovatel i tu skutečnost, že nebyly respektovány závazné nálezy Ústavního soudu. Jednalo se kupříkladu o nález sp. zn. I. ÚS 625/03, v němž je mimo jiné uvedeno, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Výkladu a interpretace smlouvy se pak týkají další stěžovatelem zmíněné nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 557/05, I. ÚS 436/05, II. ÚS 571/06, I. ÚS 3061/11 nebo IV. ÚS 4905/12. V projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva k bytové jednotce je tzv. propadnou zástavou, a to s ohledem na ujednání obsažená v článku X. body 10.3 a 10.4 uvedené smlouvy. Pro stěžovatele je jen těžce uchopitelná právní argumentace obecných soudů. Zatímco nalézací i odvolací soud setrval na svém názoru, že se v daném případě jedná o propadnou zástavu, Nejvyšší soud zaujal tento právní názor až ve svém druhém rozhodnutí. Za tohoto stavu je však nepochopitelné, proč Nejvyšší soud nezaujal takový právní názor již ve svém prvním rozhodnutí a proč přistoupil k vydání kasačního rozsudku. Podle názoru stěžovatele, aby šlo o propadnou zástavu, musel by se stát vlastníkem sporné bytové jednotky až v důsledku prodlení vedlejší účastnice, což však není tento případ, neboť stěžovatel se stal vlastníkem bytové jednotky ještě před prodlením vedlejší účastnice, a to již ode dne 28. 4. 2000, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele do katastru nemovitostí. Pokud jde o čl. 10. 3. smlouvy, pak se jedná o nepříliš šťastné ujednání o trvalosti převodu, který však nemůže obstát jako ujednání o propadné zástavě, ale jde o stanovení okamžiku, kdy vzniká právo věřitele na uspokojení z předmětu převodu. Slova o zániku povinnosti dlužníka vrátit půjčenou částku obsažená v čl. 10.4. smlouvy neznamená nic jiného, než zdůraznění nastoupení uhrazovací fáze institutu zajišťovacího převodu v případě prodlení dlužníka. Uvedená ustanovení navíc nemohou způsobit neplatnost celé smlouvy, neboť jsou nepochybně od smlouvy oddělitelná. Podle stěžovatele nelze přehlédnout i to, že v době uzavření smlouvy byl přesvědčen o tom, že uzavřená smlouva je smlouvou platnou a v tomto svém názoru byl opakovaně utvrzen, a to jak katastrálním úřadem, tak i soudem. V souvislosti s tím pak stěžovatel odkazuje několik soudních rozhodnutí vydaných v obsahově totožných věcech, které vyznívají v jeho prospěch. Obecný soud ve svém rozhodnutí nepovažoval za správné a spravedlivé, aby byl aprobován propad majetku vedlejší účastnice v tržní ceně pře