IV.ÚS 224/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 224/20 ze dne 5. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Občanské sdružení - Uskupení TESLA z. s., sídlem Kostelní 104, Pardubice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomášem, advokátem, sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 8 Afs 361/2018-49, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. října 2018 č. j. 52 Af 25/2017-156, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18. října 2017 č. j. KrÚ 67403/2017, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 1. března 2017 č. j. KrÚ 17773/2017 a rozhodnutí statutárního města Pardubice ze dne 7. listopadu 2016 č. j. MmP 71518/2016 OSKS, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a statutárního města Pardubice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že statutární město Pardubice stěžovateli rozhodnutím ze dne 7. 11. 2016 č. j. MmP 71518/2016 OSKS (dále "platební výměr") vyměřilo odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 573 000 Kč podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Platební výměr souvisel s kontrolou a vyúčtováním poskytnutých dotací za období let 2014 a 2015. 3. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 1. 3. 2017 č. j. KrÚ 17773/2017 zamítnuto. 4. Proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 1. 3. 2017 č. j. KrÚ 17773/2017 podal stěžovatel správní žalobu. Ta byla napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") odmítnuta z důvodu zániku předmětu řízení. Krajský soud vyšel z toho, že Ministerstvo financí nařídilo na základě podnětu stěžovatele přezkoumání žalobou napadené rozhodnutí, které následně krajský úřad na základě pokynu Ministerstva financí v přezkumném řízení podle § 123 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), změnil tak, že stěžovateli rozhodnutím ze dne 18. 10. 2017 č. j. KrÚ 67403/2017 snížil odvod za porušení rozpočtové kázně o 15 % (na částku 487 050 Kč). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, neboť byl poučen o možnosti podat opravný prostředek. V replice k vyjádření krajského úřadu stěžovatel následně krajskému soudu sdělil, že krajský úřad toto odvolací řízení zastavil. Krajský soud uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí (rozhodnutí krajského úřadu ze dne 1. 3. 2017 č. j. KrÚ 17773/2017) bylo podle § 123 odst. 5 daňového řádu změněno následným rozhodnutím ze dne 18. 10. 2017 č. j. KrÚ 67403/2017, s čímž byl stěžovatel srozuměn. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl krajský soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí již neexistuje a jeho zrušení podle žalobního petitu je pojmově vyloučeno, neboť bylo v přezkumném řízení vydáno nové meritorní rozhodnutí. Kvůli tomu v řízení před soudem nastal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, a proto krajský soud podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), žalobu odmítl. Dodal, že námitky obsažené v žalobě bylo možno uplatnit v žalobě proti novému meritornímu rozhodnutí. 5. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2019 č. j. 8 Afs 361/2018-19 kasační stížnost zamítl. Uvedl, že se již v minulosti zabýval i povahou rozhodnutí vydaného v přezkumném daňovém řízení, avšak podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), který byl následně nahrazen daňovým řádem. V rozsudku ze dne 12. 4. 2007 č. j. 7 Afs 143/2006-95 se zabýval důsledky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení podle § 55b zákona o správě daní a poplatků. Dospěl k závěru, že bylo-li přezkoumávané rozhodnutí pravomocně zrušeno, změněno nebo nahrazeno rozhodnutím novým, odpadl předmět soudního přezkumu, a nejsou tak splněny podmínky řízení před správním soudem a žalobu je nutno odmítnout. Zároveň v uvedené věci dodal, že žalobce může námitky původně uplatněné v žalobě proti následně změněnému rozhodnutí uplatnit v nové žalobě směřující proti rozhodnutí o odvolání proti novému rozhodnutí ve věci samé. Na to navázal i v rozsudku ze dne 16. 12. 2015 č. j. 3 Afs 99/2015-26, který se již zabýval povahou přezkumného řízení podle daňového řádu. V něm bez detailnější argumentace dovodil, že rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení podle § 123 odst. 5 daňového řádu nemá vliv na původní přezkoumávané rozhodnutí správce daně, avšak že opačně by tomu bylo v situaci, kdyby naopak zjistil, že jsou dány podmínky pro konání přezkumného řízení (tedy že přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy) a rozhodl by o změně nebo zrušení původního rozhodnutí. V této věci s odkazem na výše uvedený rozsudek ze dne 12. 4. 2007 č. j. 7 Afs 143/2006-95 konstatoval, že by v takovém případě "správní soud, který na základě žaloby daňového subjektu přezkoumává původní rozhodnutí, musel podanou žalobu odmítnout, neboť by odpadl předmět řízení". V nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k tomu, že závěry citované judikatury jsou i zde aplikovatelné a není důvod se od nich odchylovat a uvedl, že nelze tedy souhlasit se stěžovatelovou argumentací, podle níž žalobou napadené rozhodnutí pro účely soudního přezkumu nezaniklo. Lze pochopit, že stěžovatel důsledky rozhodnutí, které uložený odvod snížilo o 15 %, vnímá podobně negativně jako rozhodnutí dřívější. Přesto je nutno trvat na tom, že z hlediska soudní ochrany před zkrácením práv původní rozhodnutí zaniklo a je třeba se bránit proti rozhodnutí změněnému. Požadavek citované judikatury, aby se daňový subjekt v případě změny původního rozhodnutí v přezkumném řízení bránil proti tomuto pozdějšímu rozhodnutí, je založen na závěru, podle kterého zanikají právní účinky původního rozhodnutí v rozsahu změnového rozhodnutí. V případě změny původního rozhodnutí jsou oproti zrušení důsledky takového rozhodnutí bezprostředně nahrazeny důsledky jinými, spočívajícími v právních účincích provedené změny. Jak bylo zmíněno již výše, i taková změna může představovat zkrácení práv daňového subjektu, a to bez ohledu na to, z jak velké míry se shoduje s původně tvrzeným zkrácením. Rozhodnutí měnící přezkoumávané rozhodnutí stěžovateli v nyní projednávané věci stanovilo odlišné povinnosti, než které mu stanovilo rozhodnutí původní. Uzavřel, že domnívá-li se tedy stěžovatel, že uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně i po provedené změně představuje nezákonné zkrácení jeho práv, je nutno bránit se proti rozhodnutí, jímž mělo být takové zkrácení založeno, tedy rozhodnutí změněnému. Přitom samozřejmě lze využít i námitky, které jsou nadále aplikovatelné také pro nezměněnou část původního rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v nedostatečném zjištění skutkového stavu, neprojednání merita věci v soudních řízeních a neodůvodněné a neoprávněné odmítnutí jeho žaloby. Z odůvodnění všech rozhodnutí v jeho případu vyplývá, že soudy přihlédly v převažující míře pouze k formalistickým postupům směřujícím k neprojednání merita věci a zcela ignorovaly tvrzení, důkazy a argumentaci stěžovatele, které v daných řízeních řádně dokládal. V tomto postupu spatřuje porušení zásady materiální pravdy. Tím došlo k zásahu do zásad projednací, vyšetřovací i volného hodnocení důkazů. Soudy prokazatelně ignorovaly jím navrhované podstatné důkazy, klíčová tvrzení a závažná zjištění, která měla být při šetření případu provedena. Taktéž zcela popřely obecnou rozhodovací praxi a v rozporu se zákonnými a oprávněnými zájmy stěžovatele mu neumožnily řádně a efektivně uplatňovat svá práva prostřednictvím soudního řízení, resp. následného exekučního řízení. To vnímá stěžovatel v demokratickém právním státě jako nepřípustné. Současně je přesvědčen, že ponecháním předmětných rozho