IV.ÚS 224/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 224/21 ze dne 11. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele 1) L. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, a 2) nezletilého R. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2020 č. j. 72 Co 333/2020-2177, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2020 č. j. 72 Co 335/2020-2181, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. května 2020 č. j. 11 P 50/2015-2067 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. června 2020 č. j. 11 P 50/2015-2102, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a A) J. K. a B) Městské části Praha 19 - Úřadu městské části, sídlem Semilská 43/1, Praha 19 - Kbely, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 5, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž v čl. 3 odst. 1, čl. 16, čl. 19 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 12. 5. 2020 č. j. 11 P 50/2015-2067 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), a v souladu s § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), jmenoval stěžovateli 2) (dále jen "nezletilý"), k ochraně jeho zájmů opatrovníkem Městskou část Praha 19 - Úřad městské části, Semilská 43/1, Praha 19 (dále jen "opatrovník"), k zastupování v řízení o návrzích stěžovatele 1) (dále též "otec") na výkon rozsudku obvodního soudu, jímž byl upraven styk otce s nezletilým - "žaloba pro zmatečnost" (72 Co 309, 310, 311, 312, 313, 314/2019). 3. Usnesením obvodního soudu ze dne 15. 6. 2020 č. j. 11 P 50/2015-2102 byl zamítnut návrh stěžovatele ad 1) na vydání opravného usnesení k výše uvedenému usnesení obvodního soudu. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí otec nezletilého podal návrh na vydání opravného usnesení s tvrzením, že jmenování opatrovníka bylo nepřesné, což způsobilo nejasnosti při jednání Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Opatrovník byl nezletilému jmenován pro žalobu pro zmatečnost podle § 229 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), do rozhodnutí městského soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 72 Co 309, 310, 311, 312, 313, 314/2019 a o návrzích otce na výkon rozsudku obvodního soudu, jímž byl upraven styk otce s nezletilým - žaloba pro zmatečnost. Obvodní soud dospěl k závěru, že při písemném vyhotovení usnesení nedošlo k chybě v psaní či počtech ani k jiné zjevné nesprávnosti, kdy bylo rozhodnuto k žádosti městského soudu, a proto návrh otce na vydání opravného usnesení zamítl. 4. Usnesením městského soudu ze dne 30. 10. 2020 č. j. 72 Co 333/2020-2177 bylo na základě odvolání stěžovatele ad 1) výše uvedené usnesení obvodního soudu, kterým byl nezletilému jmenován opatrovník, potvrzeno. Městský soud konstatoval, že nezletilému byl jmenován opatrovník, který je podle trvalého bydliště místně příslušný k ochraně jeho zájmů a s rodinnou situací nezletilého je obeznámen, přičemž z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by potvrzovaly opodstatněnost otcových odvolacích námitek (opatrovník nedal podnět ani návrh na zahájení řízení o nařízení výkonu rozhodnutí a ani o žalobě pro zmatečnost, což znamená, že ke střetu jeho zájmů se zájmy nezletilého nedochází). 5. Usnesením městského soudu ze dne 30. 10. 2020 č. j. 72 Co 335/2020-2181 bylo na základě odvolání stěžovatele ad 1) potvrzeno usnesení obvodního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele ad 1) na vydání opravného usnesení. Městský soud konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že městský soud vyzval dne 29. 4. 2020 obvodní soud ke jmenování opatrovníka nezletilému, a to pro řízení "o návrzích otce na výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž byl upraven styk otce s nezletilým - žaloba pro zmatečnost". Obvodní soud postupoval v intencích žádosti městského soudu, který vede řízení o otcem podané žalobě pro zmatečnost, a pro toto řízení jmenoval nezletilému opatrovníka. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem, že podmínky pro otcem navrhovanou opravu nejsou dány. II. Argumentace prvního stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel ad 1) namítá, že opatrovník nezletilého, který byl nezletilému jmenován pro řízení před obecnými soudy, je v kolizi zájmů s nezletilým. Kolize zájmů stávajícího opatrovníka a nezletilého spočívá v tom, že ačkoli v průběhu pěti let stěžovatel ad 1) argumentuje (a dokládá a důkazními návrhy) psychickým týráním, emocionálním zneužíváním a ohrožováním výchovy nezletilého vedlejší účastnicí, matkou nezletilého (dále jen "matka"), dotčené orgány státu tyto skutečnosti bez odůvodnění ignorují. Stěžovatel ad 1) především namítá porušení § 469 odst. 2 z. ř. s., ve znění účinném do 29. 9. 2017, které bylo v předmětné věci aplikováno, podle kterého byl-li jmenován opatrovníkem nezletilého orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal podnět nebo návrh na zahájení řízení, jmenuje soud na návrh opatrovníka jiného. Stěžovatel ad 1) poukazuje na to, že v předmětné věci opatrovník podal dne 4. 4. 2016 podnět k zahájení řízení o úpravě jeho styku s nezletilým během letních prázdnin. Od tohoto okamžiku měl být v souladu s § 469 odst. 2 z. ř. s., v tomto řízení jmenován opatrovníkem nezletilého jiný subjekt. Stěžovatel ad 1) dále poukazuje na to, že opatrovník dlouhodobě není způsobilý hájit řádně zájmy nezletilého a svým postupem v řízení znevýhodňuje i postavení stěžovatele ad 1). V této souvislosti stěžovatel ad 1) odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15 (N 222/79 SbNU 569, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ohledně stěžovatele ad 1) byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel ad 1) je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. 8. Co se týče uvedení nezletilého stěžovatelem ad 1) rovněž jako stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilého nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy každého rodičů (otce a matky) ve vztahu k nezletilému. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) oprávněného stěžovatele ad 1) však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za násled