IV.ÚS 224/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 224/24 ze dne 6. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Zdeňka Kühna a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele DIOL družstvo, sídlem Litovelská 1350/2a, Olomouc, zastoupeného JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2024, č. j. 5 Ads 319/2022-24, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. 11. 2022, č. j. 60 Ad 4/2021-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní přezkum rozhodnutí veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel shrnuje, že podstatou věci před obecnými soudy byla otázka, zda může soud ve správním soudnictví meritorně přezkoumat usnesení o zastavení přezkumného řízení vydaného z důvodu, že správní orgán v přezkumném řízení dospěl k tomu, že právní předpis porušen nebyl. 3. Konkrétně stěžovatel uvádí, že je organizací s nadpolovičním podílem zaměstnanců se zdravotním postižením. V roce 2019 se obrátil na Ministerstvo práce a sociálních věcí se žádostí o prominutí podmínky bezdlužnosti uvedené v § 78a odst. 4 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti; dluh totiž vznikl v důsledku přehlédnutí zaměstnankyně stěžovatele, které bylo způsobeno jejím zdravotním stavem. Ministerstvo však stěžovateli podmínku neprominulo, neboť podle něj šlo sice o případ výjimečný (k pochybení došlo poprvé), ale nikoliv o případ zvláštního zřetele hodný. Stěžovatelem podaný rozklad byl proto zamítnut. 4. O necelý rok později podal stěžovatel podnět k zahájení přezkumného řízení podle § 94 a násl. správního řádu. Podal jej poté, co se dozvěděl, že v jiných věcech ministerstvo podmínku bezdlužnosti promíjelo (přílohou podnětu byla sada 44 rozhodnutí, kdy ministerstvo v obdobných případech podmínku bezdlužnosti prominulo). Stejně tak stěžovatel k podnětu přiložil vyrozumění a zprávu veřejného ochránce práv, jež se přikláněly k právnímu názoru stěžovatele, hovořily o porušení zákona ministerstvem a doporučovaly zahájení přezkumného řízení. 5. Ministryně práce a sociálních věcí sice přezkumné řízení zahájila, posléze je však zastavila, neboť neshledala porušení právních předpisů (usnesení ze dne 12. 5. 2021, č. j. MPSV-2020/241374-513/4). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou ke správnímu soudu a posléze - když jeho žalobě nebylo vyhověno - i kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. 6. Jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud však konstatovaly, že ustálená judikatura správních soudů vylučuje možnost soudního přezkumu ve vztahu k usnesení správního orgánu o zastavení přezkumného řízení vydaného na základě § 97 odst. 1 správního řádu. V tomto směru odkázaly např. na rozsudek NSS ze dne 9. 1. 2013, č. j. 9 As 106/2012-25, podle něhož platí: "Jestliže přezkumné řízení skončilo jeho zastavením podle ustanovení § 97 odst. 1 správního řádu, jakožto procesním rozhodnutím ve smyslu § 76 správního řádu, pak je jeho výsledek vzhledem k právům a povinnostem účastníků řízení zcela neutrální. Pokud účastníci původního správního řízení nemají nárok na zahájení a provedení přezkumného řízení, nemohou být ani zkráceni na svých právech tím, že původně zahájené řízení již neprobíhá." 7. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal důvody, aby se od této judikatury odchýlil, a to ani s ohledem na stěžovatelem citovanou odbornou literaturu a rozhodnutí rozšířeného senátu. Uvedl sice, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39 (ŽAVES a. s.), dovodil úzce vymezenou výjimku, když připustil soudní ochranu před faktickou nečinností stavebního úřadu, který v rozporu s § 120 odst. 2 stavebního zákona nezahájil řízení o odstranění nepovolené stavby, a to prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Nejvyšší správní soud nicméně současně poznamenal, že rozšířený senát se ve věci přiklonil k restriktivnímu pojetí stran aplikace jím vynesených závěrů na jiné případy, tudíž jeho závěry nelze zobecňovat a genericky uplatňovat na všechna řízení, která lze zahájit i ex officio. Rozšířený senát se navíc vůbec nedotkl otázky možnosti přezkumu usnesení o zastavení přezkumného řízení dle § 97 odst. 1 správního řádu a na danou věc proto nedopadá. 8. Stěžovatel tento přístup správních soudů považuje za protiústavní. Opírá se mj. o shora označený rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a argumentuje, že existuje-li za určitých okolností právo na zahájení řízení vedeného ex officio, pak tím spíše musí existovat právo na to, aby za určitých okolností řízení ex officio (zde přezkumné řízení) proběhlo, tedy nebylo zastaveno. Zdůrazňuje, že zahájením přezkumného řízení účastník řízení nabývá jistých procesních práv - již jen z toho titulu, že se stává účastníkem řízení. Krom toho mu vznikají i práva obecnější povahy, která plynou ze zásad správního řízení i zásad právního státu; např. nesmí být diskriminován a nesmí být zasaženo do jeho legitimního očekávání. Nelze tak v demokratickém právním státě např. připustit, aby přezkumné řízení bylo zastaveno bez odůvodnění v rozporu s legitimním očekáváním podjatým úředníkem v důsledku diskriminace vůči účastníkovi řízení, který nemohl v řízení uplatňovat svá stanoviska. V tomto směru stěžovatel odkazuje i na odbornou literaturu, která jeho závěry podporuje, (konkrétně na publikaci Kühn, Z., Kocourek, T. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k § 65). 9. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 10. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 12. Stěžovatel v rámci polemiky s napadenými rozsudky správních soudů zformuloval racionální a promyšlené argumenty. Ústavní soud však - z důvodů dále vyložených - přesto nedospěl k závěru, že by právní názor, o nějž se tyto rozsudky opíraly, byl ve svých důsledcích protiústavní. Podle tohoto právního názoru - stručně řečeno - ani ustanovení soudního řádu správního a ani čl. 36 odst. 2 Listiny nevyžadují, resp. nezaručují, soudní přezkum usnesení správního orgánu o zastavení přezkumného řízení vydaného na základě § 97 odst. 1 správního řádu. 13. Podstatou základního práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny je to, aby jednotlivci byla poskytnuta ochrana proti rozhodnutí (pojímanému ovšem materiálně) orgánu veřejné správy, které zasahuje do veřejných subjektivních práv jednotlivce (příp. i práv soukromých; to však v řízení podle části páté o. s. ř.). 14. Čl. 36 odst. 2 Listiny na jedné straně zakotvuje určitý nepodkročitelný standard. V prvé řadě, není-li zákonem stanovena výluka ze soudního přezkumu, jednotlivec má právo na přístup k soudu. Výluka ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny navíc není přípustná tehdy, zasahuje-li naříkané rozhodnutí do základních práv. Na straně druhé však platí, že přístup ke (správnímu) soudu není garantován ve vztahu ke každému dílčímu rozhodnutí orgánu veřejné správy a v jakémkoliv okamžiku. Podstatné je, aby se proti rozhodnutí, které do jeho veřejných subjektivních práv zasahuje, mohl jednotlivec bránit v určitém momentu - typicky ovšem až po vyčerpání ostatní