IV.ÚS 2240/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2240/07 ze dne 20. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti VAKAM AGRO, spol. s r. o., se sídlem Praha 7, Výstaviště - Pavilon Fontána, zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 3, Husitská 63, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2007, č. j. 5 Cmo 160/2007-156, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. 2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti a jak plyne z připojeného spisového materiálu, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2005 č. j. 47 Cm 96/2004-76 byl vůči stěžovatelce ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání a žádost o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 30. 5. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-118 však Městský soud v Praze stěžovatelce osvobození od soudních poplatků za odvolání nepřiznal, přičemž toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 12. 6. 2006 uložením na poště. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla odvoláním, které odevzdala k poštovní přepravě dne 28. 6. 2006. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 14. 7. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-124 stěžovatelčino odvolání odmítl pro opožděnost, proti čemuž se stěžovatelka odvolala a v odvolání uvedla i návrh na prominutí zmeškání lhůty. O návrhu na prominutí zmeškání lhůty rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-137 tak, že se zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení ze dne 30. 5. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-118 nepromíjí s tím, že nebyly splněny předpoklady dané ustanovením § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka v návrhu netvrdí žádný omluvitelný důvod. Stěžovatelka toto usnesení napadla odvoláním, Vrchní soud v Praze však odvoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil svým usnesením ze dne 4. 6. 2007 č. j. 5 Cmo 160/2007-156, v němž taktéž uvedl, že stěžovatelka v návrhu netvrdila žádný omluvitelný důvod, přičemž připomněl, že pokud stěžovatelka zmeškala lhůtu z omluvitelného důvodu a byla proto vyloučena z úkonu, který jí přísluší, je třeba návrh podat do 15 dnů po odpadnutí překážky a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon (§ 58 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatelka toto usnesení Vrchního soudu v Praze, potvrzující rozhodnutí Městského soudu v Praze o neprominutí zmeškání lhůty pro odvolání, napadá v ústavní stížnosti. Nenapadá přitom, a ani napadnout nemohla, samotné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-124, kterým tento soud odmítl odvolání stěžovatelky proti jeho dřívějšímu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro opožděnost podání tohoto odvolání, neboť o odvolání proti tomuto rozhodnutí nebylo v době podání ústavní stížnosti Vrchním soudem v Praze ještě rozhodnuto. 3. Napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2007 č. j. 5 Cmo 160/2007-156 stěžovatelka vytýká porušení jejího práva na spravedlivý proces. Je toho názoru, že stanoviska obou soudů, tj. Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-137 a Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2007 č. j. 5 Cmo 160/2007-156, jsou diametrálně rozdílná. Usnesení Městského soudu v Praze je podle stěžovatelky jasně formulované, kdy soud vychází z § 58 odst. 1 o. s. ř. a konstatuje, že když stěžovatelka nespojila zmeškaný úkon s prokázáním omluvitelného důvodu, pak jí nelze zmeškání lhůty prominout. Vrchní soud v Praze naproti tomu staví podle názoru stěžovatelky své rozhodnutí do pozice, že pokud stěžovatelka prokáže, že nezmeškala lhůtu k podání odvolání, nemusí vlastně o zmeškání lhůty žádat, neboť o včasnosti podání odvolání se rozhodne až v rámci projednání jejího odvolání do usnesení Městského soudu v Praze č. j. 47 Cm 96/2004-118. Z toho stěžovatelce vyplývá, že Vrchní soud v Praze odůvodnil své rozhodnutí nesrozumitelně. Vrchní soud v Praze se podle názoru stěžovatelky rovněž nezabýval otázkou poučení stran o možnosti podat odvolání ve lhůtě stanovené zákonem, jak toto poučení Městský soud v Praze v usnesení ze dne 30. 5. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-118 uvedl slovy, že proti tomuto usnesení lze podat odvolání k Vrchnímu soudu v Praze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení prostřednictvím soudu zdejšího. Toto poučení považuje stěžovatelka za nedostatečné, neboť v něm není uvedeno, co se považuje za doručení, a toto nepřesné poučení jde k tíži stěžovatelky, což je v rozporu s principem právní jistoty a je tak porušením jejího práva na spravedlivý proces. Dále pak stěžovatelka obecně namítá, že předmětné řízení nemělo vůbec proběhnout pro zjevné vady spočívající v nedostatku podmínek řízení, neboť si soud řádně neobjasnil, zda na straně žalobce může nadále vystupovat Lenka Dušková, správkyně konkursní podstaty úpadce IPB, a. s. Rozhodnutí Městského soudu v Praze i stěžovatelkou napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tak měla být zrušena podle názoru stěžovatelky již z tohoto důvodu, že soud jedná na straně žalobce s účastníkem řízení, který nemá způsobilost být účastníkem řízení. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze svým nálezem zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 47 Cm 96/2004 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze. 5. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 4. 6. 2007 a na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k otázce aplikace ustanovení § 58 o. s .ř. (příkladmo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1965/2001). Pokud jde o námitku stěžovatelky, že žalobce nemá způsobilost být účastníkem řízení, pak i s ní se Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení řádně vypořádal a vysvětlil stěžovatelce, že je nedůvodná. Stěžovatelka opětovně směšuje otázku procesní způsobilosti a otázku aktivní legitimace, která, jak jí bylo již v napadeném usnesení vrchním soudem vysvětleno, je otázkou hmotněprávní a může být posuzována jen v řízení ve věci samé. V závěru vyslovuje vrchní soud názor, že jeho postupem nedošlo k porušení Ústavy České republiky ani Listiny. 6. Shora uvedené vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí. III. 7. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům. Nezabývá se proto eventuálním porušením "běžných" práv chráněných podústavním právem, není povolán k přezkumu správnosti aplikace tohoto práva a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], resp. některé z ústavních kautel. 8. Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vyšel ze skutečnosti, že ústavní stížností je napadáno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2007 č. j. 5 Cmo 160/2007-156, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-137 o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-118. Vzhledem k obsahu stěžovatelkou napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze přísluší tak Ústavnímu soudu posoudit toliko námitky stěžovatelky vztahující se k předmětnému rozhodnutí o odvolání proti neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a nikoliv námitky vztahující se k jiným rozhodnutím uvedených obecných soudů učiněným v předmětném řízení, jakož i námitky vztahující se k vlastnímu řízení ve věci samé, včetně způsobilosti žalobce být účastníkem řízení. K posuzovanému rozhodnutí nelze proto vztáhnout ani námitky stěžovatelky k poučení o možnosti podat odvolání uvedenému v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-118, neboť ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze toto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006 nepřezkoumávalo a vrchní soud o odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodl až usnesením ze dne 15. 1.