IV.ÚS 2240/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2240/20 ze dne 6. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 7 Tdo 93/2020-398 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2019 č. j. 5 To 214/2019-373, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 3. 2019 č. j. 2 T 78/2018-353 uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Daného přečinu se stěžovatel podle zjištění okresního soudu dopustil stručně řečeno tím, že dne 22. 4. 2018 ve 12:00 hod. jako řidič osobního automobilu tov. zn. Škoda Favorit porušil § 4 písm. a) a § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), tím, že se jako účastník silničního provozu nechoval ohleduplně a ukázněně, a svým jednáním ohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob i svůj vlastní, neboť jako řidič vozidla při odbočování vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci ohrozil řidiče jedoucí za ním a nedbal zvýšené opatrnosti, čímž zapříčinil vznik dopravní nehody tak, že při jízdě ve směru od obce Dalešice na obec Valeč začal odbočovat vlevo na polní cestu v době, kdy za ním jedoucí řidič motocyklu Kawasaki R 650 A již zahájil manévr předjíždění a ve snaze zabránit střetu strhnul motocykl doprava, přičemž narazil do pravé zadní části automobilu a následně spadl s motocyklem na vozovku, přičemž utrpěl tříštivou hrubě fragmentovanou frakturu střední části levého klíčku, sériovou frakturu přední boční části oblouku 3. až 7. žebra vlevo, zlomeninu 5. a 6. žebra vzadu vpravo, podvrtnutí a natažení krční páteře, zhmoždění kyčle a kolena vlevo s povrchovými oděrkami, zhmoždění ramene a paže s dobou omezení obvyklé denní činnosti nejméně do 6. 6. 2018 s déle trvající dobou léčení. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči (dále jen "státní zástupce okresního státního zastupitelství"). Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle § 259 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství doplnil výrok o trestu tak, že podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně podrobně rekapituluje průběh trestního řízení, obsah svého odvolání proti rozsudku okresního soudu, obsah dovolání proti rozsudku krajského soudu a obsah odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu. Dále namítá, že Nejvyšší soud nepřípadně vyhodnotil jeho námitku, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tvrdí, že o důvodech vyloučení se dozvěděl až po rozhodnutí odvolacího soudu, proto tuto námitku nemohl vznést dříve. Rovněž poukazuje na to, že rozhodující soudy nepřipustily jakoukoliv pochybnost o skutkovém stavu věci, nevzaly v úvahu jeho verzi a uvěřily výpovědím svědků, kteří mají vztah k poškozenému, a tedy i určitý zájem na výsledku řízení. Za naprosto nepřijatelné označuje závěry soudů týkající se výpovědí svědků J. S. a J. V. (zasahujících hasičů). V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů, nepřípustného nakládání s důkazy a jejich nepřiměřeného hodnocení. Zdůrazňuje, že lze-li v trestním řízení dospět na základě provedeného dokazování k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje pravidlo in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu vytýká, že se k výpovědím shora jmenovaných svědků nevyjádřil a podotýká, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s uplatněnými námitkami. K tomu rovněž odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, že na danou trestní věc nelze aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (pozn. N 199/83 SbNU 197, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). Má za to, že i podíval-li by se skutečně bezprostředně před odbočením do zrcátka a dokonce spatřil-li by poškozeného, nemohl již nehodě nijak zabránit pro dřívější reakci poškozeného, a že naopak by následky mohly být ještě horší. Právní argumentace Nejvyššího soudu podle něj nedává ve věci smysl. 7. Závěrem stěžovatel uvádí, že u něj nebyl dán žádný důvod ani pro uložení trestu zákazu činnosti, neboť ač je vyššího věku, nikdy se ničeho protiprávního nedopustil, jeho jednání bylo posouzeno jako nedbalostní, při nehodě nebyl ovlivněn žádnou návykovou látkou ani nejel nepřiměřenou rychlostí. Dodal, že vyjádřil lítost nad zraněním poškozeného i přes své přesvědčení, že danou nehodu zavinil poškozený pozdním zaregistrováním ukazatele o změně směru jízdy, a že samotná vysoká výměra uloženého trestu zákazu činnosti (tj. třicet měsíců) ho utvrdila v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví