IV.ÚS 2242/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2242/21 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2021 sp. zn. 9 To 238/2021 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, ze dne 7. května 2021 č. j. KRPB-4035-12/TČ-2021-060083-PUD-C, za účasti Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality - 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 31. 5. 2021 č. j. KRPB-4035-24/TČ-2021-060083-PUD-C podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájila trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tímto usnesením bylo rovněž zahájeno trestní stíhání spoluobviněných). Uvedená trestná činnost spočívala v obchodování naplňujícím znaky tzv. karuselových podvodů a byla páchána soustavně (v období od ledna 2014 do února 2015), v konkrétně zjištěných místech na území Jihomoravského kraje a Zlínského kraje, po předchozí domluvě, podrobném naplánování a ke škodě České republiky. Předmětem trestné činnosti mělo být nakupování vína a souvisejících produktů z jiných členských států Evropské unie (Španělské království, Italská republika a Maďarsko), přičemž zatížení daní z přidané hodnoty (dále jen "DPH") bylo fakturačně ponecháno na obchodních společnostech v postavení tzv. ztracených obchodníků figurujících na prvním stupni řetězce, které DPH po pořízení zboží nepřiznaly a nezaplatily, popř. ji krátily fiktivními odpočty z titulu plnění přijatého od jiných plátců v tuzemsku. Na konci řetězce, tj. již za tzv. nárazníkovými společnostmi, mělo na úrovni profitujících obchodních společností, do jejichž skladů či jejichž zákazníkům reálně bylo zboží při zastírání jeho skutečného pohybu dodáno přímo z jiných členských států Evropské unie, dojít ke snížení daňové povinnosti o částku nejméně 10 632 592 Kč. 3. Policejní orgán napadeným usnesením rozhodl po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění věci jako náhradní hodnoty, a to konkretizované bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatele. 4. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení policejního orgánu stížnost ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Krajský soud se v odůvodnění tohoto usnesení ztotožnil se závěry policejního orgánu, přičemž nejdříve rekapituloval zjištění plynoucí ze spisového materiálu a následně se vypořádal s námitkami stěžovatele. S ohledem na povahu institutu zajištění náhradní majetkové hodnoty, jímž dochází toliko k dočasnému omezení dispozičního práva k určitému majetku (tj. nikoli k odnětí vlastnického práva či jeho trvalému zatížení), shledal krajský soud napadené usnesení policejního orgánu za správné a dospěl k závěru, že jde o dovolenou výluku z ochrany vlastnického práva stěžovatele. Podle krajského soudu neodporuje zákonné úpravě, byl-li v trestním řízení zajištěn majetek jen těch spoluobviněných, u nichž se ho podařilo dohledat. Po případném odsouzení by za způsobenou škodu odpovídali spoluobvinění společně a nerozdílně. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že v předmětné trestní věci figurují celkem čtyři obviněné osoby, které podle podezření orgánů činných v trestním řízení měly ve vzájemné součinnosti páchat trestnou činnost. Postupem těchto orgánů je však nejvíce zasažen stěžovatel, jakkoli prohlašuje, že se protiprávního jednání nedopustil. Všechny nemovité věci, které byly v trestním řízení zajištěny, jsou v jeho vlastnictví (v jednom případě jde o spoluvlastnictví stěžovatele a spoluobviněného B. D.). Podle stěžovatele tím není zachována proporcionalita mezi spoluobviněnými, což se mu jeví jako nespravedlivé a příliš tvrdé. V jedné z nemovitých věcí, která byla zajištěna jiným usnesením, stěžovatel bydlí s matkou, od níž ji nabyl darem, a na kterou stav spojený s vysokou nejistotou nezaslouženě psychicky dopadá, přičemž po zohlednění způsobu nabytí vlastnického práva k dané nemovité věci by bylo zřejmé, že s domnělou trestnou činností nesouvisí, zejména nemohla být zakoupena za hypotetické výnosy z trestné činnosti. 6. Stěžovatel též polemizuje se závěry policejního orgánu o ceně zajištěných nemovitých věcí a výši škody způsobené vyšetřovanou (údajnou) trestnou činností. Podle stěžovatele byla tato škoda policejním orgánem účelově navýšena, aby k zajištění nemovité věci byl dán "prostor a důvod", a přesto předmětné nemovité věci mají cenu vyšší, než je policejním orgánem uvažovaná škoda. 7. Stěžovatel má za to, že byly-li obchodní společnosti A a B, ve kterých v minulosti působil jako jednatel, označené v usnesení o zahájení trestního stíhání za "profitující společnosti", měl být zajištěn zejména jejich majetek. Uvedenou charakteristiku přitom stěžovatel považuje za zavádějící, neboť uplatnění nároku na odpočet DPH je "zcela běžnou a zákonem předpokládanou praxí". Stěžovateli nelze opodstatněně klást za vinu, že subjekty, které dodávaly zboží oběma společnostem, údajně nesplnily svoji povinnost DPH přiznat a odvést. Stěžovatel neměl důvod se domnívat, že dodavatelské subjekty poruší své povinnosti. Jeho role ve skupině není dostatečně konkretizovaná a popis trestně postižitelného jednání v odůvodnění usnesení policejního orgánu je příliš obecný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatím