IV.ÚS 2245/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2245/14 ze dne 18. 5. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti Silike keramika, s. r. o., se sídlem Plachého 388/28, České Budějovice, IČ: 45317259, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4064/2013-645 ze dne 26. 5. 2014 a o návrhu na zrušení ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaném Fondu národního majetku České republiky (dále jen "FNM"), jehož procesním nástupcem se v průběhu řízení stala Česká republika, jednající Ministerstvem financí (dále jen "vedlejší účastnice"), zaplacení částky 18 487 675 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby již jen 17 907 706 Kč) s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody. Stěžovatelka uváděla, že dne 28. 7. 1992 uzavřela s FNM, podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění rozhodném, smlouvu o prodeji majetku státního podniku Keramika Děčín. Přestože schválený privatizační projekt č. 1967 zahrnoval i nedokončenou investici - technologické zařízení na výrobu sanitárního zařízení z umělého mramoru, součástí podniku, jak se později ukázalo, předmětné zařízení nebylo. Stěžovatelce tím vznikla škoda v požadované výši, sestávající z osmi v žalobě blíže specifikovaných dílčích částí. O stěžovatelkou uplatněném nároku obecné soudy v řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 191/1997, resp. posléze pod sp. zn. 39 Cm 101/2010, rozhodovaly opakovaně, přičemž žalobě postupně vyhověly co do částky 14 602 773 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. od 10. 10. 2001 do zaplacení. V části, v níž stěžovatelka uplatňovala nárok na zaplacení částky 3 304 933 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. od 10. 10. 2001 do 25. 8. 2007 a ve výši 17,21% p.a. od 26. 8. 2007 do zaplacení, a dále nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky 14 602 773 Kč ve výši 7,21% od 26. 8. 2007 do zaplacení, obecné soudy její žalobu zamítly. Stěžovatelce bylo v návaznosti na to přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 716 015 Kč. S uvedeným výsledkem řízení se stěžovatelka neztotožnila a proti v pořadí poslednímu rozhodnutí odvolacího soudu, jmenovitě rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 378/2012-576 ze dne 3. 9. 2013, podala dovolání, jež však Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 4064/2013-645 ze dne 26. 5. 2014 odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále též "o. s. ř."). Nejvyšší soud shledal, že dovolání trpí vadou, neboť stěžovatelka v něm neuvedla údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. V tomto ohledu se omezila na konstatování, že její dovolání je přípustné, protože jsou naplněny procesní požadavky uvedené v § 237 o. s. ř. Stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu napadla ústavní stížností, považujíc jej za svévolné a přepjatě formalistické. Podle jejího náhledu Nejvyšší soud "nepřiměřeným způsobem bazíruje" na tom, aby každý dovolatel ve svém podání uváděl, které z hledisek obsažených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přestože takový výklad odporuje znění § 241b odst. 3 o. s. ř. Citované ustanovení zakotvuje povinnost v dovolání sdělit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, aniž by dovolatel byl povinen identifikovat, o které z jednotlivých teoreticky možných předpokladů přípustnosti své dovolání opírá. Navíc dle přesvědčení stěžovatelky existuje fakticky jen jeden předpoklad přípustnosti dovolání, a to názor dovolatele, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", což si stěžovatelka vykládá tak, že postačí namítat nesprávné zodpovězení právní otázky odvolacím soudem. V tomto kontextu ve svém dovolání položila "tři právní otázky", které však Nejvyšší soud pominul. Stěžovatelka nesouhlasila rovněž se závěrem Nejvyššího soudu, že absence vymezení předpokladu přípustnosti vede vždy k odmítnutí dovolání pro vady. Z ustanovení § 243c o. s. ř. naopak vyplývá, že mohou existovat vady, které nebrání pokračování v dovolacím řízení, a v těch případech dovolání nelze odmítnout. Za nekorektní označila stěžovatelka konečně postup Nejvyššího soudu, jež svoji argumentaci podpořil odkazy na judikaturu, která do data podání dovolání nebyla vydána, případně nebyla zveřejněna v informačním systému dovolacího soudu. K ústavní stížnosti stěžovatelka současně připojila návrh na zrušení ustanovení § 237 o. s. ř., a to pro jeho rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu. Stěžovatelka vyslovila názor, že stávající úprava přípustnosti dovolání trpí stejnými nedostatky, které vedly ke zrušení předchozího znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinného do 31. 12. 2012, ze strany Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.). To znamená, že dotčená právní úprava je pro účastníky řízení nepředvídatelná a jsou s ní spojeny interpretační problémy. Stěžovatelka konkrétně poukázala na pojem "otázka hmotného nebo procesního práva", jehož definice nebyla Nejvyšším soudem přesvědčivým způsobem judikována, a dále na již zmíněnou pochybnost ohledně počtu předpokladů přípustnosti dovolání. Podle stěžovatelky tak předmětné ustanovení ponechává Nejvyššímu soudu prostor pro svévolné posouzení dovolatelem předložené právní otázky. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru v projednávané věci ovšem nenastalo. Po prostudování vyžádaného spisu se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nevyhověla požadavkům na obsah dovolání, když ve svém podání ze dne 15. 10. 2013 neuvádí k otázce, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, výslovně ničeho. Dovolání, které neobsahuje vymezení kritérií jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.). Jelikož tak stěžovatelka neučinila a v dovolacím řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), kterýžto krok řádně odůvodnil. Z ústavně právního hlediska mu tedy nelze nic vytknout. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15 ze dne 28. 4. 2015 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup." Pozornosti Ústavního soudu dále neuniklo, že Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti podané dovolání posoudil jako nepřípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že při řešení první z předložených otázek se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud neshledal pak důvod, proč by měl dr