IV.ÚS 2245/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2245/18 ze dne 19. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2018 sp. zn. 44 To 180/2018 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. března 2018 č. j. 1 KZV 215/2016-761, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím obecného soudu a městského státního zastupitelství došlo k zásahu do jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti postupně provádí rekapitulaci skutkových okolností případu a následného postupu orgánů činných v trestním řízení. 2. Usnesením ze dne 21. 3. 2017 č. j. KRPA-248023-433/TČ-2015-000097-REZ, Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. města Prahy, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, došlo k zajištění peněžních prostředků jako náhradní hodnoty. Dne 20. 2. 2018 podal stěžovatel žádost o zrušení tohoto zajištění. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze žádost zamítl napadeným usnesením ze dne 23. 3. 2018, č. j. 1 KZV 215/2016-761. 3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 44 To 180/2018, byla zamítnuta stížnost stěžovatele podaná proti usnesení státního zastupitelství. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel upozorňuje, že usnesení o zamítnutí stížnosti mu městský soud řádně (tedy prostřednictvím elektronické datové pošty) nedoručil. Písemnost doručovanou na adresu trvaného pobytu stěžovatele na Slovensku obyčejnou poštou převzala jiná osoba. Je jen věcí náhody, že ji příjemce ze Slovenska stěžovateli předal. Písemnost tedy soud dosud řádně nedoručil. Stížnostní soud tak nepostupoval podle relevantních ustanovení § 62, § 135 a § 137 tr. ř. 5. Stěžovatel dále orgánům činným v trestním řízení vytýká, že projednání jeho žádosti o zrušení zajištění věci trpělo průtahy. O jeho žádosti ze dne 20. 2. 2018 městské státní zastupitelství rozhodlo až dne 23. 3. 2018, přičemž tyto záležitosti mají být projednány s největším urychlením (§ 3 odst. 4 tr. ř. ), resp. neodkladně (§ 78 odst. 7 tr. ř. ). Stejně tak stížnostní soud nedodržel přiměřenou lhůtu pro vydání rozhodnutí zpravidla do pěti dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti (§ 146a odst. 1 tr. ř. ). Podle názoru stěžovatele nebyl důvod tuto lhůtu nedodržet. 6. Stížnostní soud navíc podle názoru stěžovatele své závěry náležitě neodůvodnil, když předně uvedl, že o námitkách stěžovatele rozhoduje obdobným usnesením již popáté. Stěžovatel dále uvádí, že státní zástupce použil ve svém rozhodnutí zcela nepřezkoumatelný pojem "řetězový podvod", který k námitce stěžovatele stížnostní soud doplňoval a upřesňoval. Přitom však stěžovateli nedal možnost se k takovému procesu upřesňování vyjádřit. Stejně tak neumožnil stěžovateli vyjádřit se k odkazu na časové omezení lhůty pro trvání zajištění v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08 (správně se jedná o usnesení Ústavního soudu, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). Dále pak stížnostní soud stěžovateli nepředestřel ani údaj v odůvodnění, že nepředložil, a to ani po propuštění z vazby důkaz o tom, že zajištěné prostředky společnosti GOLDENBURG Germany GmbH skutečně patřily. Orgány činné v trestní řízení stěžovatele nevyzvaly k předložení takového důkazu. Nic podobného by po něm ani nemohly požadovat. Domnívá se, že dostatečným důkazem byla obálka německé banky, v níž byly peníze uloženy. 7. Stěžovatel namítá, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s jeho námitkou, že zajištěním dochází k dotčení vlastnických práv společnosti GOLDENBURG Germany GmbH ani s námitkou, že neexistuje právní předpis, který by přenášel daňovou povinnost v řetězci ze subjektů z území ČR na jiné subjekty na území Spolkové republiky Německo. 8. Doba, po kterou jsou peněžní prostředky zajištěny, je navíc nepřiměřeně dlouhá. K zajištění došlo dne 16. 6. 2015. Stěžovatel znovu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08 (správně se jedná o usnesení, jak bylo uvedeno výše). Dovozuje z něj, že pokud se přiměřenost lhůty pro zajištění podpůrně vztahuje pravidlo o délce vazby, měla by se na tuto problematiku vztahovat i pravidla o rozdělení lhůty na třetiny, kdy jen první připadá na přípravné řízení. Z toho dovozuje, že přiměřená délka řízení by v jeho věci byla jeden rok, a ta už byla překročena. 9. Stěžovatel dále namítá, že Obvodní soud pro Prahu 7 nebyl k rozhodnutí místně příslušný, neboť v jeho obvodu nenastal žádný trestný čin, který by byl popsán v usneseních o zahájení trestního stíhání. To bylo podle názoru stěžovatele navíc zahájeno nezákonně. III. Vyjádření účastníka 10. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že příslušný soudce dal písemný pokyn kanceláři k doručení usnesení soudu na adresu trvalého bydliště na Slovensku, kterou stěžovatel uvedl v úvodu své stížnosti, přičemž v textu neuvedl, že si přeje doručovat na jinou adresu. Protože usnesení bylo doručováno do ciziny, kancelář automaticky neověřovala, zda adresát má v ČR zřízenou datovou schránku. Soudce uznává, že přehlédl, že usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, proti kterému stěžovatel stížností brojil, bylo doručeno do datové schránky stěžovatele a prostřednictvím stejné datové schránky stěžovatel podal stížnost. Za větší pochybení soud považuje fakt, že se důsledně neřídil ustanovením § 137 odst. 2 tr. ř. a nenechal usnesení doručit pouze obhájci obviněného, kterému bylo usnesení doručeno do jeho datové schránky. Lhůtu uvedenou v § 146a odst. 1 tr. ř. nelze považovat za nepřekročitelnou, neboť ustanovení je uvozeno slovem "zpravidla". Stížnosti stěžovatele a jeho obhájce byly Městskému soudu v Praze předloženy dne 12. 4. 2018, tedy až po uplynutí pětidenní lhůty. Běžnou praxí senátu 44 To je, že neveřejná zasedání k projednání stížností jsou nařizována na jednací dny podle plánu práce a probíhají spolu s veřejnými zasedáními v jednací síni, která je senátu 44 To přidělena podle plánu práce pouze dvakrát do týdne. Neveřejné zasedání bylo předsedkyní senátu nařízeno s určitým časovým odstupem, protože ke stížnosti bylo připojeno 12 šanonů policejního spisu (cca 2 500 stran). Při nařizování jednání mají přednost vazební věci, kterých je v senátu 44 To většina. Soud se domnívá, že časová prodleva několika dní při určení termínu neveřejného zasedání nehraje vhledem k okolnostem z hlediska porušení ústavně zaručených práv stěžovatele žádnou podstatnou roli. V odůvodnění soud zmínil, že o stížnosti rozhoduje již popáté, protože námitky formulované obhájcem obviněného byly naprosto totožné a při odůvodnění již soud považoval za nadbytečné se s nimi znovu podrobněji zabývat. Další námitky v ústavní stížnosti soud považuje za nedůvodné, některé až za nepochopitelné. Již v prvním usnesení, kterým bylo rozhodováno o stížnosti stěžovatele týkající se zajištění náhradní hodnoty, byl upozorněn, že jeho tvrzení, že peníze jsou majetkem společnosti GOLDENBURG Germany GmbH považoval soud za nevěrohodné a že pokud chce dosáhnout zrušení zajištění, je třeba, aby vlastnictví společnosti hodnověrným způsobem doložil. V dalším soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. 11. Vyjádření účastníka bylo zasláno stěžovateli na vědomí. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. V prvé řadě je nutno konstatovat, že možnosti zásahu Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení musí být vykládány přísně restriktivním způsobem a Ústavní soud takto koriguje pouze nejextrémnější excesy. Kasační intervence Ústavního soudu v přípravném řízení se omezuje jen na případy zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež mají extrémní povahu, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména trestních soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (jak ostatně Ústavní