IV.ÚS 2245/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2245/24 ze dne 10. 9. 2025 Rozhodování trestních soudů o adhezním nároku zvlášť zranitelné oběti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonnou zástupkyní B. B. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného JUDr. Veronikou Navrátilovou, advokátkou, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2024 č. j. 3 To 60/2024-1224, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. března 2024 č. j. 2 T 24/2024-1187 ve výroku, kterým byl stěžovatel odkázán s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a "všem dalším rozhodnutím na tento výrok obsahově navazujícím, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, podkladu", za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a J. B., zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2024 č. j. 3 To 60/2024-1224 a výrokem rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. března 2024 č. j. 2 T 24/2024-1187, kterým byl stěžovatel odkázán s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, bylo porušeno základní právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ochranu lidské důstojnosti a cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení se základním právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2024 č. j. 3 To 60/2024-1224 a výrok rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. března 2024 č. j. 2 T 24/2024-1187, kterým byl stěžovatel odkázán s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. IV. Stěžovateli se přiznává náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 8 228 Kč k rukám právní zástupkyně stěžovatele. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem uznal vedlejšího účastníka J. B. (dále jen "vedlejší účastník") vinným ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem spáchaného ve stádiu pokusu, a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 (bod 14.), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem spáchaného ve stádiu pokusu. Za uvedené trestné činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad ním. Dále mu uložil trest propadnutí věcí specifikovaných v rozsudku a ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, městský soud odkázal stěžovatele (poškozeného) s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených trestných činů se vedlejší účastník dopustil vůči stěžovateli (ve věku 10 let) tím, že v blíže neupřesněném období, nejméně od května 2022 do září 2022, z místa svého bydliště komunikoval pod přezdívkou prostřednictvím komunikační platformy Messenger a pod jinou přezdívkou prostřednictvím komunikační platformy Discord se stěžovatelem, přičemž při této komunikaci pod záminkou výuky airsoftu a pod příslibem zakoupení počítačové hry po dosažení určitého počtu bodů při tréninku po něm opakovaně, s cílem svého pohlavního uspokojení, požadoval, aby se v průběhu jejich videohovoru před webkamerou pomočil a pokálel do svého spodního prádla, čemuž stěžovatel vyhověl, neboť vedlejšímu účastníkovi věřil a chtěl získat slíbenou odměnu. Vedlejší účastník ho instruoval a nabádal, jak to má činit a bodoval jej, přičemž z těchto aktivit pořídil a uložil do vnitřní paměti svého mobilního telefonu celkem sedm videosouborů, na nichž je zobrazen stěžovatel při požadovaných aktivitách. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem požadovaný nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím nelze v adhezním řízení přiznat ani zčásti. Klíčovým důvodem byla skutečnost, že se nepodařilo prokázat neoprávněný zásah do osobnostní sféry stěžovatele ve značné míře. Soudy měly pochybnosti o příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a stěžovatelem uváděnými následky, a to na základě rozporů v dostupných zjištěních, kdy rodiče stěžovatele shodně vypověděli, že si u něj nevšimli změn v chování, a stěžovatel u výslechu policistům neuvedl jakékoli konkrétní potíže, zatímco pozdější prohlášení oběti o dopadech trestného činu obsahovalo popis závažných následků. Soudy dále poukázaly na skutečnost, že problémy se studijním prospěchem a absencemi se u stěžovatele projevovaly již před obdobím, kdy byla na jeho úkor páchána trestná činnost. Významné bylo také zjištění, že se stěžovatel vrátil do online prostředí, což nesvědčilo o závažných dlouhodobých následcích. Soudy uznaly, že jednání vedlejšího účastníka mohlo mít na stěžovatele coby desetileté dítě určitý dopad, avšak pro přesné určení rozsahu následků by bylo nutné znalecké zkoumání, které by však již šlo nad rámec procesního prostoru v adhezním řízení. Proto byla otázka náhrady nemajetkové újmy ponechána na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů, kterými byl se svým řádně uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, jsou neústavní. Podle stěžovatele soudy měly k dispozici veškeré potřebné informace i důkazy k posouzení výše náhrady nemajetkové újmy, včetně prohlášení stěžovatele (oběti) o dopadech trestného činu na jeho život, vysvědčení dokládajících radikální zhoršení školního prospěchu v době sexuálního napadání od vedlejšího účastníka a svědecké výpovědi nezávislé psychoterapeutky. Obecné soudy, argumentuje dále stěžovatel, nedocenily, že jeho prohlášení je podle zákona plnohodnotným důkazem ve věci a slouží právě k tomu, aby oběť trestného činu nemusela být k negativním dopadům daného trestného činu vyslýchána, zejména v případech dětských obětí, které se za inkriminované jednání stydí. 6. Stěžovatel zdůrazňuje, že je jako nezletilé dítě (v době páchání trestné činnosti vedlejším účastníkem mu bylo deset let) zákonem považován za zvlášť zranitelnou oběť trestného činu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle kterého má obecný soud povinnost svým postupem usilovat o naplnění podmínek pro přiznání náhrady škody či nemajetkové újmy, a to zejména tehdy, je-li poškozený zvlášť zranitelnou obětí. Povinností obecného soudu je předcházet sekundární viktimizaci obětí trestných činů, což může učinit i tím, že sám rozhodne o přiznání adhezního nároku. 7. Stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů obou stupňů, že k prokázání dopadů nemajetkové újmy do jeho osobní sféry nebyly provedeny důkazy, z nichž by vznik této újmy zcela jasně vyplýval. Vytýká nesprávné hodnocení důkazů a konstatuje, že skutkový stav, k němuž soudy dospěly, je s provedenými důkazy v extrémním nesouladu. Zpochybňuje závěr o rozporuplnosti důkazní situace a poukazuje na to, že rozpory ve vyjádřeních stěžovatele jsou důsledkem jeho uzavřené povahy a studu, kdy celou věc s ohledem na stud i obavu z možného zneužití videí tajil před všemi blízkými osobami. 8. Stěžovatel argumentuje zhoršením svého školního prospěchu v druhém pololetí třetího ročníku základní školy, které časově přímo souvisí s trestným činem páchaným v období od května do