IV.ÚS 2247/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2247/09 ze dne 19. 10. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kovářem, advokátem advokátní kanceláře v Praze 2, Wenzigova 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 282/2009-107 ze dne 24. června 2009 a proti usnesení Okresního soudu Praha - západ č. j. 2 T 112/2009-92 ze dne 8. června 2009 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na osobní svobodu domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisového materiálu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 112/2009 vztahujícího se k rozhodování o vazbě stěžovatele Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Praha - západ č. j. 2 T 112/2009-92 ze dne 8. června 2009 bylo rozhodnuto, že z důvodu, že vazební důvody uvedené v § 67 písm. c) trestního řádu nadále trvají, se stěžovatel podle § 71 odst. 5 trestního řádu i nadále ponechává vazbě a jeho žádost o propuštění z vazby ze dne 2. června 2009 podle 72 odst. 3 trestního řádu se zamítá a že písemný slib stěžovatele jako náhrada za vazbu podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá. Stížnost podaná stěžovatelem proti právě uvedenému rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 282/2009-107 ze dne 24. června 2009 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jej soud v současné době drží ve vazbě bezdůvodně. Není podle jeho názoru důvod se domnívat, že by v trestné činnosti pokračoval, neboť nebyl nikdy trestán a jednalo se u něj o mimořádné vybočení z jinak spořádaného života. Dosud podle stěžovatele nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že chtěl poškozeného pouze postrašit, nikoliv mu ublížit na zdraví či jej dokonce usmrtit. S ohledem na to měly soudy vycházet ze zásady přiměřenosti a zdrženlivosti při svém rozhodování o otázce, zda je možné účelu vazby dosáhnout přijetím slibu stěžovatele. Stěžovatel též namítá, že pokud v počátku trestního stíhání nebylo u jeho osoby možno důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu zcela vyloučit, mohl být v dalším průběhu trestního řízení tento důvod vazby odstraněn dodáním poškozeného Jana Spálenky (dále jen "poškozený") do výkonu trestu odnětí svobody, do kterého řádně nenastoupil a pohybuje se na svobodě. Ústavní soud si společně se spisovým materiálem Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 112/2009 vztahujícím se k rozhodování o vazbě stěžovatele vyžádal vyjádření Okresního soudu Praha - západ jako účastníka řízení. JUDr. Tomáš Jureček, předseda senátu 2 T, který jménem tohoto soudu v této věci jedná, uvedl, že rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě a o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby bylo učiněno v rámci neveřejného zasedání soudu, když soud z vyjádření stěžovatele učiněného prostřednictvím jeho právního zástupce nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že stěžovatel využívá svého práva vyjádřit se o dalším trvání vazby před soudem. Za této situace nařídil neveřejné zasedání, kde rozhodl, že vazební důvody uvedené v § 67 písm. c) trestního řádu nadále trvají, že se stěžovatel i nadále ponechává vazbě a že jeho žádost o propuštění z vazby ze dne 2. června 2009 se zamítá. Současně rozhodl o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu. Potvrzení správnosti výše uvedených rozhodnutí lze spatřovat též v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2009, kterým sice nebylo rozhodováno o vazbě stěžovatele, nicméně jde o rozhodnutí, kterým nepochybně byl přezkoumán i předchozí postup Okresního soudu Praha - Západ, a v případě jakéhokoli pochybení by zcela jistě došlo k poukázání na porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, což se však nestalo (uvedené rozhodnutí Vrchního soudu má Ústavní soud též k dispozici). Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatele, vyjádřil domněnku, že je zcela nedůvodná. Podle názoru soudu byla veškerá práva stěžovatele zakotvená v Listině základních práv a svobod v dosavadním řízení před soudem zachována, o čemž svědčí i v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Ústavní stížnost je tak pouze snahou domoci se nedůvodně rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu Ústavním soudem jako dalším soudem obecné soustavy soudů, když řádné opravné prostředky již vyčerpal. Dále JUDr. Jureček poukázal na usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. července 2009, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 7. července 2009, když soud i nadále shledal důvody vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu. Proti tomu rozhodnutí stěžovatel nijak nebrojil. Dále uvedl, že o vazbě stěžovatele bylo rozhodnuto též v rámci hlavního líčení konaného dne 14. srpna 2009, kdy mimo jiné stěžovatel požádal o propuštění z vazby, byl k důvodům vazby soudem vyslyšen a byla mu tak dána možnost se k vazbě před dalším rozhodnutím o ní vyjádřit. V rámci tohoto hlavního líčení pak bylo bezprostředně rozhodnuto podle § 72 odst. 3 trestního řádu o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, přičemž proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla Krajským soudem v Praze usnesením ze dne 8. září podle § 148 odst. 1 písm. c) zamítnuta. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl nejméně jednou slyšen soudem k důvodům vazby, nařídil Okresní soud Praha - Západ po navrácení spisu z Krajského soudu v Praze neveřejné zasedání, aby ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 trestního řádu rozhodl o dalším trvání vazby stěžovatele. Dne 18. září 2009 bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele, neboť soud i nadále shledával důvody vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu. Všechny uvedené skutečnosti podle vyjádření Okresního soudu Praha - Západ svědčí o tom, že vazebnímu stíhání stěžovatele byla věnována náležitá pozornost, přičemž rozhodnutí o vazbě bylo opakovaně přezkoumáváno různými senáty Krajského soudu v Praze, přičemž ani tento nadřízený soud neshledal v postupu Okresního soudu Praha - Západ žádné pochybení. Proto Okresní soud Praha - Západ setrvává na shora uvedených závěrech o nedůvodnosti ústavní stížnosti stěžovatele. Krajský soud v Praze jako další účastník řízení se k ústavní stížnosti v Ústavním soudem stanovené dvacetidenní lhůtě a ani do dne jeho rozhodnutí nevyjádřil. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, str. 145, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Podle přesvědčení Ústavního soudu v záhlaví citovaná usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v § 134 odst. 2 trestního řádu obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě i v mezích zásad a judikatury existujících pro daný vazební důvod. S ohledem na útok stěžovatele vůči poškozenému, na výhružky stěžovatele směřujících vůči poškozenému i na další okolnosti soudem dosud zjištěné je podle závěru Ústavního soudu naprosto relevantní názor obecných soudů, že další trvání vazby je zcela na místě, a takto je ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pouze na okraj Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že pro správnost v záhlaví citovaných rozhodnutí a přítomnost uvedených vazebních důvodů na straně stěžovatele svědčí i skutečnost, že Okresní soud Praha - západ i v pozdějších rozhodnutích o propuštěn