IV.ÚS 2249/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2249/21 ze dne 9. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. C., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou, sídlem Komenského 1586/23, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2021 č. j. 8 Tdo 1406/2020-764, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2020 č. j. 4 To 74/2020-683 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. května 2020 č. j. 2 T 29/2020-598, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že 1) vnikl do oploceného areálu a oknem do budovy poškozené obchodní společnosti, kde odcizil peníze a další cenné věci, a dále 2) umožnil neznámým osobám, aby si uložily krádeží odcizené věci v garáži. Za uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Okresní soud dále uložil stěžovateli povinnost uhradit poškozené na náhradě nemajetkové škody částku 185 559 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a sám nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 trestního zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatele rovněž odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 185 559 Kč. Důvodem zrušení rozsudku okresního soudu a vydání nového rozsudku byla vada ve formulaci právní věty výroku o vině u zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. V ostatním se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, neboť odvoláním napadené rozhodnutí netrpí žádnými vytýkanými vadami, a že práva stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces (sc. řádné soudní řízení) nebyla v této věci porušena. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel především namítá, že soudy porušily jeho právo na obhajobu, neboť při vazebním zasedání dne 13. 12. 2019 mu nebyl ustanoven obhájce předtím, než k věci jako obviněný vypovídal, ačkoliv byl, podle jeho názoru, dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel trvá na tom, že i když se vazební zasedání dne 13. 12. 2019 konalo na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož bylo trestní řízení vedeno pro dva přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 trestního zákoníku, mělo být s ohledem na závěry vyslovené v usnesení ze dne 13. 12. 2019 č. j. 0 Nt 1909/2019-10 zřejmé, že v části 2) obžaloby (viz sub 2) nejde o přečin krádeže, ale o zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle 216 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatel je toho názoru, že měl mít obhájce již v okamžiku zahájení trestního stíhání, neboť v případě právní kvalifikace skutku jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle uvedeného ustanovení je toto jednání činem, za který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice je šest let, a dopadá na něj ustanovení o nutné obhajobě. S ohledem na toto pochybení, kdy neměl při vazebním zasedání dne 13. 12. 2019 obhájce, má stěžovatel za to, že je jeho výpověď, v níž se k oběma skutkům doznal, nepoužitelná a soud by k ní neměl přihlížet. 6. Dále stěžovatel uvádí, že u skutku pod bodem 1 (viz jeho popis sub 2) je jeho vina dovozována toliko z jeho výpovědi ve vazebním zasedání konaném dne 13. 12. 2019. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudu o tom, že nikdo jiný než pachatel nemohl vědět o shození květiny z okna čerpací stanice. Stěžovatel uvádí, že měl možnost se s touto skutečností seznámit předtím, než byl k ní soudem dotazován. Podotýká, že mu bylo v přípravném řízení známo, že policisté nechali zkoumat trasologické stopy na místě činu zjištěné z hlíny na zemi v čerpací stanici, když mu za tímto účelem byla odebrána obuv, a taktéž mu byla k nahlédnutí poskytnuta fotografie č. 9580 z protokolu, a to předtím, než se ke shození květiny z okna vůbec vyjádřil. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily výpovědi potvrzující jeho alibi na dobu páchání skutku pod bodem 1. K rozporům ve výpovědích svědků stěžovatel podává vlastní výklad a konstatuje, že výpovědi svědků jsou ve všech směrech konzistentní. Extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy spatřuje stěžovatel v tom, že závěry soudů neodpovídají obsahu výše uvedených svědeckých výpovědí. 8. Z absence videozáznamu o průběhu domovní prohlídky vyvozuje stěžovatel absolutní neúčinnost a procesní nepoužitelnost tohoto důkazu. Nezákonný byl taktéž postup policie, jakým získala dálniční známky od svědkyně M. J. 9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, když zůstalo blíže neobjasněno, že o krádeži vědělo více osob. Soudy nesprávně zamítly jeho důkazní návrh na zkoumání kamerových záznamů s osobou zachycenou za plotem areálu poškozené obchodní společnosti v době, kdy došlo ke spáchání skutku. Stěžovatel se domnívá, že tento důkazní návrh mohl postavit najisto otázku jeho přítomnosti na místě činu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný v části dále specifikované. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Ústavní soud se zabýval námitkou stěžovatele o údajném porušení práva na obhajobu, k němuž mělo dojít v důsledku zjevně špatné právní kvalifikace skutku v přípravném řízení, kdy v rámci vazebního zasedání konaného dne 13. 12. 2019 byl stěžovatel vyslechnut, přičemž se ke spáchání trestných činů doznal. Ústavní soud předně konstatuje, že se s uvedenou námitkou řádně vypořádal již Nejvyšší so