IV.ÚS 2253/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2253/10 ze dne 13. 10. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 315/2008-171 ze dne 29. září 2009 a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně č. j. 6 C 181/2004-164 ze dne 27. října 2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. srpna 2010, se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání, zejména zda byla dodržena lhůta k jejímu podání. Podle ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Podle ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je odmítl z jiných důvodů, např. pro opožděnost, pro vady nebo pro jeho zákonnou nepřípustnost, je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu již uplynula (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 45/04, sp. zn. III.ÚS 10/06 nebo sp. zn. IV. ÚS 1098/08). Jinými slovy řečeno, podání mimořádných opravných prostředků nelze vnímat jako automatický filtr, kterým stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti nutně a vždy projít. Diferenciačním kritériem při posouzení jejich čerpání je skutečnost, zda podání příslušného prostředku je v procesní dispozici stěžovatele a zda jeho podáním dochází k zahájení příslušného právního řízení, ve kterém stěžovatel může účelně hájit svá ústavně zaručená práva (srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007, str. 504 a násl.). Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. § 236 a násl. o.s.ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci (srov. a contr. ust. § 237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř.) - jen v případě dovolání přípustného podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. § 238 odst. 2, § 238a odst. 2 o.s.ř.). Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle ust. ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy. Tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí dojde proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Stejná situace nastává v případě, že dovolání není ze zákona přípustné. Z citovaného ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro rozhodnutí ve věci samé. Proto také v případech, kdy dovolatel napadne dovoláním jiné rozhodnutí než rozhodnutí ve věci samé, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že dovolání není proti takovému rozhodnutí ze zákona přípustné. Dovolací soud stěžovatelovo dovolání usnesením odmítl proto, že je shledal ze zákona nepřípustným. Jelikož se závěry Nejvyššího soudu o této skutečnosti nezbývá než se ztotožnit, Ústavní soud - vycházeje z úvah výše předestřených - konstatuje, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního a druhé stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí o odvolání, které bylo v případě stěžovatele rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), tedy ode dne 12. listopadu 2009. Byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, dne 3. srpna 2010, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2010 Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka